Jak to vnímám já: Až mi jednou houkne...

Jistě i vám kolikrát na mysl přišlo, že se zcela určitě z něčeho zblázníte. Zkusili jste si  představit, co by jste asi dělali, kdyby k tomu došlo?  

Já ano!

Někdy ke konci minulého roku jsem byla tak moc zavalená prací, že jsem měla sto chutí všechny spisy prohnat skartovačkou a skart pak nasypat do velké místnosti a jako Skrblík, který plave v mincích si v tom skartu zaplavat.

Představovala jsem si, jak bych radostně ty malé obdélníčky skartovaného papíru házela do výšky a nechávala je snášet se na zem a jak bych se u toho radostně smála s pocitem toho, že jsem to rozcupovala na tak malé nudličky a jak by mi bylo lehce jako Rozumu v pohádce  Nesmrtelná teta, co daroval svůj rozum králi..

Jojo!

Taky si vybavujete ten blažený výraz poté, co se Rozumu "ulevilo"? 

Jenomže pak mě napadlo, že bych stejně jako ty fyzické písemnosti musela vyskartovat i část, zejména pracovní, paměti, abych se mi opravdu ulevilo.

A to by šlo asi zatím obtížněji.

Takže až s věkem přijde ten Němec, co schovává ty věci (jo Alzheimer), tak si určitě nevzpomenu na tenhle bezva nápad - zaplavat si ve skartu...

No, asi bych si to měla dát zavčasu a za dobré paměti patentovat jako nějakou léčebnou terapii pro přepracované...třeba pod názvem: Skartománie.

 Takže, až mě jednou opravdu houkne, co budu dělat už víte...