Jak to vidím já. Senior v hypermarketu

Většinou na okrajích větších měst, stojí obrovská nákupní centra s butiky a hypermarkety, před kterými parkují stovky aut. Uvnitř novodobých prodejních katedrál je spousta obchůdků a leckdy i hracích koutků pro děti.

Nákupní koše taky mají sedačky pro děti anebo košíky - autíčka v nichž dítko sedí a vy spokojeně nakupujete. Takže na nákupy s dětmi lze.

„Kdy jsi byla naposledy s dědou na nákupu? Vezme tě třeba do Tesca, když jedete od lékaře?“

„I to víš, že by mě vzal a já bych se ráda podívala, ale už bych to děvenko neuchodila…“

„Ani kdyby ji se o ten vozík opírala?“

„Ani tak ne… Jedině, že by mě posadil do košíku!“

Uvědomila jsem si díky tomu rozhovoru, jak je špatně pohyblivá generace vlastně znevýhodněná. Nemyslím jen seniory, ale všechny špatně pohyblivé osoby.  Do té doby jsem to ani neřešila.  Přišlo mi přirozené, že malé dítě by pobíhání po hypermarketu třeba nezvládlo, tak na ně obchodník myslí. Tam je to bez problémů, malé dítě posadíte ho košíku, vrazíte mu do ruky rohlík (nebo nějakou hračku) a je postaráno. Na děti se při nákupech se myslí, ale na ty špatně pohyblivé v nákupních centrech nikdo nemyslí.  Tedy bezbariérové přístupy jsou skoro samozřejmost,  takže na vozíčkáře myšleno je. Ale co tělesně omezený člověk, má stejné podmínky?

          Najednou jsem si představila, že by se můj život v důsledku nemoci nebo stáří změnil a já bych zůstala 24 hodin uvězněna v bytě.  Já, která skoro denně lítám a šmejdím po regálech v obchodech. A najednou bych byla schopná jen pomalinku se šourat po bytě. Kdybych potřebovala nakoupit musela bych o to někoho požádat, protože na nákup už bych si sama nedošla. No, možná by se někdo našel. Ale jen proto, že bych nebyla schopná chodit jako dřív, přece nejsem odsouzena k tomu zůstávat uvězněna v bytě. Co kdybych i já sama chtěla prožít tu nákupní horečku, přehlédnout regály se zbožím a zkrátka podívat se, co se kde a za kolik prodává? Možná by se našel i někdo, kdo by mě k nákupnímu centru odvezl. Ale co pak? A proč proboha nikdo nemyslí na to, že třeba já, třeba špatně chodící nebo chodící o francouzských holích si chci taky vychutnat tu atmosféru nakupování?

Být dítě usadili by mě do košíku. Ale takhle?

Ó, jak ráda bych taky usedla na bytelné sedátko, podobné kolečkovému křeslu, které by mělo před sebou nákupní košík (třeba i výsuvný, aby se mě pohodlněji usedalo a vstávalo) a ten, kdo by mě na nákup dovezl autem, by mě povozil po obchodě, stejně jako já kdysi před lety jeho děti. Zažila bych opět jaké je to NAKUPOVAT a podívala bych se, jak se za ty roky, co jsem zavřená v bytě, změnil svět. A hlavně prožívala bych to a užíval bych si to. (Pánové možná nepochopí, dámy mi jistě rozumí!)

Možná vám to připadá jako hloupost (nebo výplod chorého mozku, proč proboha mít v nákupních centech ještě nákupní košíky pro špatně pohyblivé občany?), ale víte jak moc by mě to udělalo dobře na duši, kdybych si zase mohla „dojít“ sama nakoupit? To by bylo o něčem jiném, než stále jen někomu říkat, co mi má nakoupit, jak to vypadá, jaký to má obal.  Než někomu vysvětlovat jakou mouku a proč chci koupit. Nevím, jak to máte vy, ale já nakupuji i očima. A pak taky, možná bych se při nákupu s někým potkala, s někým dala do řeči, někdo by se na mě usmál a měl by radost, že mě vidí, že ještě žiji - zkrátka dostala bych se mezi lidi (Ano, v čekárně u doktora je taky lidí dost, ale téma se tam řeší jedinné - nemoci). Už chápete, jak moc důležité je pro mě chodit nakupovat?

 Takže bych se moc přimlouvala za to, aby v nákupních centrech byly samozřejmostí i nákupní košíky pro špatně pohyblivé a třeba jim říkejme košíky pro staříky (když už máme košíky pro děti).

 A jestli někde jsou – tak se omlouvám za svou neznalost, jsem přece jenom z malého města, kam tahle vymoženost ještě nedorazila.