Tak dneska mě zaujal titulek o tom, jak málo máme profesionálních pěstounů a jak se budou hledat i v řadách nezaměstnaných. To si snad někdo dělá legraci, ne?
Představa, že nemůžete sehnat práci a Úřad práce vám vnutí domů páreček pubescentů, aby nebyli v dětském domově – to přece nikdo nemůže myslet vážně.
Ano, zveličuji.
Dobře vím jak to právně a správně je.
Vím o tom, čím případný pěstoun musí projít (a ne každý testováním projde) a že i pak se musí vzdělávat a že je často kontrolován. Tak to asi má být. Ačkoliv, když se stanete rodičem nikdo vás předem netestuje jestli jim být můžete a nikdo vás nenutí v oblasti péče o dítě se vzdělávat a nikdo z pověřených vás nechodí domů kontrolovat a zjišťovat co a jak děláte a jak si vedete.
Ale mě přijde hodně zvláštní nabízet děti na Úřadu práce jako možnost zaměstnání. Divnej handl. Kšeftovat s dětmi v nesnázích…
Nemám nic proti pěstounům. Jsou lidi, kteří, když jim ty jejich děti vylétnou z hnízda, tak si vezmou (když projdou testy) děti do pěstounské péče. A proč ne? Mají prostory a mají potřebu a chuť ještě někoho vychovávat. Nechtějí být doma sami a na to pořídit si vlastní mimino si třeba už připadají staří. Tak se rozhodnou udělat domov jiným dětem. Tohle chápu. To je jistě správné.
Chápu i rodiny, kde třeba mají jen jedno dítko vlastní a další se nedaří a nevyjde ani adopce, tak se rozhodnou pro pěstounskou péči. I tady je to v pořádku.
Chápu i osamělou ženskou, jež má velké děti nebo ani nemá děti a rozhodne se pro pěstounskou péči, ačkoliv některá si raději pořídí psa nebo kočku! Chápu, že taková žena má potřebu dát někomu lásku. I tady je to o citech a o srdci na správném místě.
Možná v uvedeých případech za tím stojí přesvědčení něco pro někoho udělat, něco někomu vrátit - možná jen obyčejná morální potřeba být nějak prospěšný a užitečný.
Jsou ovšem i pěstouni (tedy ten název ve mně evokuje květináče se sadbou a kropáč s vodou), u kterých nejde o to někoho přijmout za vlastního a mít ho rád bez výhrad, ale kteří to berou jen jako práci. A tady už rozdíl mezi dětským domovem a pěstounskou péčí jako takovou moc nevidím. Už vůbec ne, když si pěstouni udělají doma takový malý dětský domov, podle svých vlastních pravidel. A čím víc mají postižených dětí, tím lépe. Pár let, než děti dospějí to vydrží (tu dobu nějak přetrpí), protože tolik peněz by nevydělali ani kdyby dělali 72 hodin denně a to za to určitě stojí. Pár let odříkání a víc jak miliónek dobrej! Navíc, čím víc dětí tím větší šance na to, dostat peníze na vše možné. Dokonce i na auto. A to je panečku motivace! A čím víc dětí se zdravotními problémy, tím víc na dávkách, tím větší šance zrekonstruovat si byt nebo dům. A navíc mají právo na dovolenou bez svěřených dětí. Koho by to nemotivovalo?
A city, či nějaké přesvědčení? O tom nemůže být řeč! Tady je to už jen o penězích! A to není dobře.
A co se po vás jako po pěstounovi chce?
Jaké je to práce?
Jste doma, vaříte, perete, uklízíte, vychováváte… Zdravotně a sociálně pojištění jste, roky se vám do důchodu taky počítají.
Hotová idylka, co?
Zjednodušeně řečeno - pro někoho možná lákavá představa jak se nepředřít a zbohatnout.
Jenže - je tu ještě to "jenže".
Na to nést 24 hodin zodpovědnost za cizí děti, na to musí být povaha. Jsou lidi, kteří by ani hodinu nepohlídali cizí dítě. A ani za nic by se nechtěli starat o svěřené dítě ve dne v noci, řadu dní, měsíců a let...
To není pohodlnost, nechuť nebo samolibost. Prostě někteří se na to, starat se o dítě, necítí. Nebo předem ví, že toho nejsou schopní.
Takže já osobně se nedivím tomu, že se lidi do profese pěstounů nehrnou.
Ovšem nabízet práci pěstouna jako nabídku zaměstnání – to už mi přijde jako hodně nevkusný handl.
