Černé brýle...

...nenosím! Tak jednak mám díky tomuto blogu možnost svobodně psát, co mi přijde na mysl a pak má-li někdo pocit, že koukám na svět přes černé brýle, jedná se v mém případě patrně i o profesionální deformaci. Takže se mi samozřejmě píše lépe o tom, k čemu mám podnětů více.  

Jinak i já znám z okolí chlapy, které lze zasadit do zlata. Taky se k nim dostanu. Mám báječného otce a měla jsem fantastické dědečky - takže mustr na to jaký je a jaký má být ten správný chlap mám. Ale jak se zmiňuji výše, hohužel model fantastických a bezvadných chlapů značně pokulhává za tím, s čím dnes a denně přicházím pracovně do styku. 

Rozhodla jsem se, že občas budu psát s lehkou ironií a nadhledem nějaké ty "jakoby pohádky", viz dnešní ranní "Kterak mamánek..."

Napřed jsem, ale přirozeně hledala témata, která budou čtivá, která budou mít odezvu a je jedno jestli kladnou nebo zápornou.

Napřed jsem si musela vás čtenáře najít. Nebo vy jste si museli najít mě?

A pro ty, kteří si myslí, že mám nějaký komplex - přiznávám, že mám.

Kdo ho dneska nemá?

KAŽDÝ MÁ NĚJAKÝ KOMPLEX!

Nevím jestli  v mém případě jde zrovna o komplex méněcennosti. Dříve, jako mladou mě hodně trápila nadváha - dneska už ne, já jsem roky víceméně stále stejná a ztloustly mé vrstevnice. Tak si myslím, že ty mají komlex větší.

Sama za sebe můžu být na sebe pyšná, někam jsem to dotáhla, alespoň co se vzdělání týče. A to se se mnou život zrovna nemazlil.

Každý máme nějaké to "ale".

Každý občas kvůli něčemu brbláme neb máme jiné představy.

Ne každý ale má odvahu (možnost, potřebu či chuť) to své brblání zvěčnit a dát ho do éteru. Vypsat se z něčeho je totiž způsob mé relaxace. Někdo si dá cigaretku, někdo sklenku, někdo rovnou půlitr - já otevřu notebook. Co na tom, že mé příspěvky jsou pro někoho nicneříkající? Já si při psaní odpočinu a odreaguji se. A protože těch informací a podnětů mám mnoho, možnost psát blog mi přišla vhod.

Takže: shrnuto a podtrženo - černé brýle rozhodně nenosím - to bych si rozbila ústa, páč bych prdlajs viděla.

A já se koukám okolo sebe ráda.

Dokonce moc ráda! To třeba takhle ráno, když se rozednívá nebo když je azurově modré nebe a já pozoruji vzdušné čáry po letadlech anebo když vidím něco nepopsatelně krásného...

A ještě raději naslouchám!

A na svět se nedívám už ani přes ty růžové brýle. Ty jsem odložila dávno!