2 v 1

Jsem tu zase se svým blokem. A o čem dnes bude? Opět o nás, o ženách. Už jsem se tady o nich párkrát zmínila. O tom jak si v dnešní době mohou zařídit život po svém. Vypsala jsem se i z toho jak někteří pánové s něžným pohlavím jednají. Chybí ještě napsat, že taková žena dokáže mnohem víc. 

Tak prvotně možná byla žena předurčena k tomu, aby udržovala oheň a předžvýkávala kůže.
To dnes po ní nikdo nechce.
Pyromanie ženské neláká  (některé pravda udržují stálý oheň leda tak na tuberyho tyčce) a předžvýkávat kůže už netřeba – to za nás udělá mastný průmysl (a že tech kůží v uzeninách zkonzumujeme).
 
Dnes se, ale vrátím k poslání ženy: porodit a vychovat děti a nakousnu i poslání muže: zasadit strom, zplodit syna a postavit dům.
A jsme u toho - chlap má zplodit syna. No, tady se jedná o příjemnou chvíli pro oba. Porod, ale provází bolesti a předchází mu nevolnosti - tady se to už muže netýká. On  zplodil.
Cítíte tu nespravedlnost?
No, a skokem jsem u toho sázení stromu či stavění domu. Tak za prvé: dům chlap nestaví sám, že? A zasadit strom zase taková práce není.
Znám ženy, co organizují stavbu domu a dokáží se i osobně na stavbě podílet a ženy, co vysazují i ty stromy.
Znám ženy, co si dokáží si opravit spoustu věcí v domácnosti i mimo ni.
Rádoby vtipy o tom, že se ženy nevyznají v mapách či plánech taky nelze přisuzovat všem.  Znám ženské, které si podle plánků sestaví bez problémů nábytek, dokáží si navrnout plán nové kuchyně atd.
 
Ale jak jsem se v předchozím blogu zmiňovala o pánech, co doma nehnou ani brvou, jen se nechají opečovávat, mám pocit, že některé ženy jsou díky tomu takové 2 v 1 (práce všeho druhu) zejména, když zůstanou s dětmi sami a dětem dělají mámu i tátu. A břemeno výchovy je tak jen na nich.
 
P.S.
Nedá mi to vrátit se k mému předchozímu bloku, kde jsem popsala, jak to vypadá, když se rozhodnu psát blog. Nezmiňovala jsem, že nemohu psát, protože nic nevím. Zážitků mám spoustu, jen času na psaní málo. A ten, co mám, musím na rozdíl od opačného pohlaví ještě věnovat po příchodu ze zaměstnání domácnosti. Tolik asi moje reakce na to, že problém prý je ve mě, že když jsem nic nezažila, nic neviděla, neprožila, ničemu nerozumím, tak ostatním nic hodnotného nemůžu napsat.  A bylo mi doporučeno raději prát nežli psát.
Tak na to mohu reagovat jen tím, že když mi to čas zaměstnané ženy dovolí, tak ráda popíši, co jsem zažila nebo co mě zaujalo, protože psaní je to pro mě součást odpočinku. Nenutím ale nikoho to číst.