Klečela jsem vedle kaluže krve u nohou starého pana Válka. Ani krev ani nedbalky jsem v tu chvíli nevnímala....
Ale od začátku: Na patře, kde bydlíme, jsou 3 byty. My a sousedi odnaproti jsme stálé osazenstvo již 10 let. Osazenstvo garsoniéry, která je tím 3. bytem na patře, se mění.
Když jsem se sem před 10 lety nastěhovala, bydlela v garsonce holka stejně stará jako já, takže tehdy mladá kost :) Ta se ale cca po 3 letech odstěhovala ke svému příteli a pokud se nerozešli, jsou spolu dodnes.
Po té byl byt chvíli prázdný. Ale za čas se tam nastěhoval jeden starý pán. Pan Válek. S tímhle panem Válkem mám 2 zážitky.
První se stal někdy před pěti lety. Myla jsem okna, a proto jsem si navlékla jednorázové gumové rukavice, abych si nerozmáčela tehdy málokdy pracující ruce. Měla jsem puštěnou hudbu dost nahlas, abych jí slyšela po celém bytě. Chvilkama jsem v ní slyšela zvuky, které tam úplně nepatřily a které jak jsem brzy zjistila, byly výkřiky pana Válka. Když jsem tedy prozřela a identifikovala lidský hlas a vzápětí i obsah výkřiků, vyšla jsem na chodbu a ve dveřích garsonky stál právě pan Válek a pod ním kaluž krve. Vražda? Napadlo mě v první chvíli. Těžko! Dyť „oběť“ stojí a křičí. Prý mu praskly nějaké stehy na noze, kterou měl po operaci. Zavolala jsem záchranku. I když teda nejdřív hasiče. Ty 2 čísla si bohužel i v dospělosti pletu. Na pomůcku 150 – 0 jako rybníček tedy voda – tedy hasiči – ty nevolat – jsem si nevzpomněla. Tam mě instruovali, že mám ránu zamáčknout složenou čistou látkou a pevně držet dokud nepřijedou lékaři. Což jsem udělala. Jak se mi hodily ty gumové jednorázové rukavice v kontaktu s krví. Klečela jsem vedle kaluže krve u nohou starého pana Válka, který byl oblečen pouze v nedbalkách (trenkách a tílku). Ani krev ani nedbalky jsem v tu chvíli nevnímala. Byla jsem přece neohrožená záchranářka, která neřeší zbytečnosti. Trpělivě jsem vyslechla stařečkovo zmatené vyprávění o dceři, vile, milence, nemocnici a nevím o čem ještě. Lékaři přijeli docela rychle. Převzali ode mne pacienta a pochválili mne, že jsem si oblékla chirurgické rukavice. Že tím chráním sebe i pacienta. To, že je mám kvůli mytí oken, jsem neřekla. Rozloučila jsem se a šla domů. Když za mnou zapadly dveře, tak se mi rozklepaly ruce a podlomily nohy. Stres zvládám perfektně! :)
Asi za měsíc na mne kdosi zvonil. Bylo to kolem osmé večer a já byla po nějaké bujaré noci a pracovním dni úplně vyšťavená. A tím pádem podrážděná. Když jsem otevřela dveře, stál tam pan Válek a 2 příslušníci. Myslela jsem si, že mi pan Válek přišel poděkovat za mou první pomoc! Ale co ti policajti? Nebo mě přišli zatknout za ublížení na zdraví, protože se mu do té nohy dostala infekce z těch rukavic a nohu mu museli uříznout? Nohy má obě. Takže co? Prý si pan Válek zapomněl klíče a jestli by u mne nemohl zůstat do rána, že pak si ho vyzvedne jeho dcera, která je momentálně na záchytce i s druhými klíči. Civěla jsem na ně, jestli se nezbláznili. Proč u mne???? Potom jsem se rozhlédla po chodbě a hledala tu skrytou kameru. Nic! Oni to mysleli vážně!!! Pan Válek se mi začal představovat, a že bydlí tady vedle mne. Čímž mě dost vytočil. „On si mě nepamatuje? JÁ mu zachránila život! Dědek senilní!“ říkala jsem si v duchu. Vyrazit dveře policisté odmítli. Tak jsem zkusila zavolat zámečníka, který řekl, že za odemčení (které provede pouze v přítomnosti policie) chce 5 tisíc. Já je u sebe neměla. Válek taky ne, ale nevzdával se: „Tak ať mi počká! Já mu to dám do týdne. Já mám na kontě milion!“ Zámečník se smál a zavěsil. Došly mi síly. Dost podrážděným tónem jsem mu řekla: „Pane Válek, nežijeme v pohádce! V dnešní době Vám nikdo s placením nepočká!“ Příslušníkům jsem řekla, že je mi líto (ve skutečnosti jsem lítost v tu chvíli pociťovala jen sama k sobě – potřeboval jsem jít akutně spát) a že jim ani panu Válkovi nepomohu. Pomáhat a chránit mají v popisu práce oni. A práskla jsem dveřmi. Od té doby jsem pana Válka neviděla :-/
Pak se do garsonky nastěhovala taková velmi kyprá žena, kterou jsem tam občas vídala s černochem. Někdy s dvěma. Někdy s dítětem. Pak už jsem tam potkávala jen pana Černocha, který mimochodem nezdravil :-\ Jednoho dne opět někdo zvonil u dveří. A když jsem otevřela, stáli tam 2 muži a hned se legitimovali. Policie. A jestli prý tam vedle bydlí tenhle muž a ukazovali mi kopii nějakého průkazu (asi pasu). Na fotografii černoch. Nevím, jak to mají jiní, ale já velmi těžko rozliším od sebe 2 černochy. Připadají mi většinou stejní. Tímto se jim omlouvám. No, takže jsem zírala na čb kopii fotky černocha a pak jsem se jim přiznala, že nevím. Že nějaký černoch tam bydlí, ale jestli je to tenhle to nepoznám. Že mi připadají prostě stejní. Ošklivě se na mne koukali. Pak štěkli „Díky!“ a „Nashle!“ a odešli. Jsem svědek k pohledání. Málokdo má takovéhle oko a pamatováka :)
Po čase Černoch zmizel a vystřídala jej paní Černoška, která se furt usmívá, zdraví a má tendenci se mnou konverzovat in english (což mi po několikaletém nepoužívání a.j. super jde). Tuhle jsem se vracela s dětmi od doktorky. Byla jsem otrávená, že nemocného Tondu vystřídala nemocná Janina. Maraton chorob trval už téměř 2 měsíce. Když jsem se snažila „vyrvat“ naložený dvoukočár z výtahu, rozlítly se dveře od garsonky. V mikropředsíni stáli 4 lidi. Paní Černoška křičela „Ask her! She knows me!“ a ukazovala na mne. Představa anglického konverzace s celou skupinou mě vyděsila. Proto mě překvapilo, když se na mne obrátil jeden z mužů a ryzí pražštinou se mě zeptal, zda tu paní znám, jak dlouho tam bydlí a jestli tam vídám ještě muže romského původu. Svou ‚svědeckou výpověď‘J jsem zahájila větou „Vy jste zase nějaký policajti?“ Touhle větou jsem sousedce jistě strašně ‚pomohla‘! Roma jsem řekla podle pravdy, že tam občas vídám. Policista mi skočil do řeči. Řekl, že OBČAS je přesně ONO a že mu to stačí. Dál se s nikým už nebavil a ještě s kolegou odešli. Rom, jak mi sousedka vysvětlila, je její manžel. Asi si ho vzala, aby tu mohla mít trvalý pobyt. Takhle jsem si to vysvětlila a šla si po svých. Pravděpodobně se v garsonce brzy zase změní osazenstvo. Myslím si, že paní Černoška bude vyhoštěna. Já jsem jí svou ‚super‘ výpovědí u policistů na důvěryhodnosti nepřidala.
Tak schválně, kdo ji vystřídá? A s jakým ‚orgánem‘ přijdu díky nim do kontaktu? S rybníčkem - 150 - hasiči bych skutečně nerada!
