S lehkostí šelmy

Tuhle jsem si vzpomněla na historku mé kolegyně, kterou jsem, přiznávám, teprve teď asi po 4 letech pochopila. Cože? Že jsem dost natvrdlá? No je pravda, že v práci jsem měla přezdívku Mimoň, která nevznikla jen tak zbůhdarma. Ale v tomto případě nejde o selhání mých mozkových závitů. Jde o to, že jsem máma a už se na tu situaci dokážu dívat z pohledu mé kolegyně v roli matky. Ačkoliv má kolegyně je pouze o 5 let starší než  já, tak naše děti mají od sebe 18 let rozdíl. Zvláštní počty, že? No holt ona začala s mateřstvím brzy a já se s tím dlouho flákala. No takže, když mi vyprávěla tenhle příběh, tak já ještě nebyla ani těhotná a její počínání mi přišlo přehnané a spíše jsem se dokázala vžít do role jejího 17letého syna.

       Tuším, že se vracela z práce. Vyšla z metra na autobusovém nádraží.  Šinula si to ke svému nástupišti. Už z dálky tam viděla svého staršího syna. („Své dítě si přece poznám na 100 honů.“ Odpověděla sebeironicky /což jsem netušila/ na mou nejapnou otázku, jak ho mohla z takové dálky poznat.) Byla utahaná a nechtělo se jí na něj volat. Proto synátor vůůůbec netušil, že má matinku v patách a zcela suveréně si zapálil cigárko. Do kolegyně jako když střelí. „Můj chlapeček kouří? Tak to teda ne! A navíc jsem se ho na to nedávno ptala a on téměř zhnuseně  tvrdil, že absolutně nekouří.“ Rozčílila se nad lží i kuřáctvím tak, že zapomněla na únavu a mrštností a lehkostí pumy se nepozorovaně dostala až za záda své „oběti“. Sekla „králíčka“ přes ruku, která se právě zvedala k ústům a k vytouženému šluku, a zařvala:

„Co to děláš?“

Cigareta odlétla a na ní koukal vytřeštěný, úplně cizí chlap.

 „Co to děláš ty, ty krávo?“ promluvil chlápek drsně a překvapivě klidně, na to že se musel docela leknout toho přepadení.

 „Ježišmarjá, pro-miňte. Já -jsem -si -Vás -spletla -se –svým- synem.“ koktala Puma, z které se rázem stal vystrašený králíček.

Chlápek na ní vytřeštil oči ještě víc. Zadrmolil něco o tom, že by se měla léčit a otočil se k ní zády. Sto sáhů pod zem by se nejraději zahrabala.  Civěl na ni snad každý.

„Jsem trapná. Jsem trapná. Jsem trapná.“ Znělo jí v hlavě!

     Nastoupila do prvního autobusu, co přijel. Samozřejmě to nebyl ten její, takže domů přijela s velikým zpožděním a kabátem z ostudy, který přešila na parádní historku.