To je Vaše ostuda

Byla jsem v samoobsluze. Nemusela jsem spěchat. Neměla jsem sebou děti. Výjimečný stav. Nákup v klidu.

Do vozíku jsem nakupila potraviny dle seznamu a díky času a dobrému rozmaru, které jsem měla, se ve vozíku objevila spousta věcí i mimo seznam.

Při čekání ve frontě na kasu jsem při pohledu na plný vozík zapochybovala, zda to všechno budu schopná pobrat, unést a donést domů.

Když jsem vykládala zboží na pás, drkla do mě žena stojící ve frontě za mnou a odkládajíc zboží na nepohyblivou část pásu povídá: „S dovolením! Já si to sem položím. Mně už to padá.“ To byla pravda. Všechno jí spadlo minimálně dvakrát. Když jsem to viděla, tak jsem si v duchu říkala: To znám. Nevezmu si košík, dyť jdu jen pro jednu věc a pak to nemůžu pobrat.

„Jasný!“ odsouhlasila jsem jí to s pochopením a vykládala dál svůj obrovský nákup.

Při markování jsem si chtěla připravit peněženku. Jenže! A jé! V bundě není. V batohu? 1.kapsa – nic. 2.kapsa – nic. 3.kapsa – nic. 4. – nic. Jéžiš, kolik to má kapes?

„STOP, prosím Vás! Zadržela jsem pokladní, abychom v případě nenalezení šrajtofle nestornovávaly „tisíc“ položek, ale jen „pětset“.

„Vy nemáte peněženku?“ zeptala se mile pokladní. Asi na to je zvyklá. Zakroutila jsem hlavou a zuřivě hledala dál.

„Ježišmarjá, paní nemá peníze!“ ozvalo se za mnou.

Nadskočila jsem. Panebože, to mluví do amplionu? Polévalo mne horko. Nenávidím tyhle situace. Prohledávám se dál a u toho vytáčím manželovo telefonní číslo, abych se zeptala, zda jsem tu peněženku skutečně nechala doma. Nedovolala jsem se! Klasika. Když to jó potřebuju, má obsazeno. Když jsem mu volala z porodnice, že jako už jdu na sál, protože mi přišlo, že jako táta by to měl vědět, tak jsem ho vytáčela půl hodiny. A to mě vytočilo. Ten tlak mi tehdá vylít možná z toho.  (Omlouvá ho, že to bylo o 3 týdny dřív, než se plánovalo, takže nebyl zcela ve střehu :))

Telefon jsem típla a pátrala dál po portmonce. Heuréka!  „Mám jí!“ Juchů! Ulevilo se mi.

A teď Vám nabídnu tři varianty pokračování:

a)      „Ulevilo se vám?“ otočila jsem se jízlivě na ženštinu za sebou, jež tak ochotně, hlasitě a rychle informovala celou samoobsluhu o mé šlamastice. Čekala jsem něco ve smyslu: „Jéžiš to se stane. Hlavně, že jste ji našla.“ A uslyšela jsem nepříjemné: „Co mně? To je VAŠE ostuda!“ Setřela mě. Nezmohla jsem se na slovo. Bylo mi trapně a zároveň jsem měla vztek. Omluvila jsem se pokladní za zdržení. Za sprostého brblání (mého) jsem naložila nákup do tašek a vyrazila šourem domů.

b)      „Já mám peníze, tak se uklidněte a neřvěte tu!“ zaútočila jsem na informátorku. „Uklidnit by ses měla spíš ty. Ty tu zmatkuješ, dylino!“ „Tak a dost! Každý dělá chyby. Vy jste si třeba nevzala košík a pak jste to nepobrala. Řekla jsem Vám kvůli tomu něco? Ne. Chápala jsem to.“  Popadla jsem tašky. Otočila se na podpatku a pelášila pryč, aby mi ještě nedala po papuly.

c)       „To jsem ale popleta. Omlouvám se, že tady zmatkuji!“ Zaplatila jsem. V klidu si uložila nákup do tašek a bez emocí odešla obložená taškami k domovu. Cestou jsem na událost zapomněla, protože se přeci vůbec nic nestalo.

Nápověda:  Kéž bych byl flegmouš  a bez stresů provedla variantu C.

     Takovéto situace se stávají. Já osobně jsem podobnou story prožila loni několikrát. Odmítnutá karta. Zastrčená peněženka k nenalezení. Prostě se to stává. Nedělám to naschvál. Kdyby se to stalo někomu přede mnou, pochopím to. Většina lidí to pochopí. Bez keců. Budou tolerantní. A budou-li spěchat, tak si přejdou k jiné pokladně. Ale pak se najde pár „pičusů“, kteří Vám to dají sežrat a někdy Vám otráví celý den. Nedejme se!

     Přeji Vám a zcela sobecky i sobě, abychom v tomto roce potkali jen minimum „pičusů“!