Podívejte se na své ruce

     Někde jsem četla nebo slyšela, že podle rukou se dá hodně o člověku dozvědět. Říkáte si: „No, to si Starostová objevila Ameriku!  Věštění z dlaní je na světě tisíce let.“ To máte pravdu. Já mám ale na mysli prsty na ruce. Ano, každý zdravý člověk má na ruce 5 prstů, kterým se říká palec, ukazovák, prostředník, prsteník a malík. V tomto pořadí i jsou poskládány na ruce. Kdo to má jinak. Není zdráv.

       Nikdy mne nenapadlo, že nemáme všichni stejné ruce. Jasně, někdo má velké, někdo malé, někdo vychrtlé, někdo buclaté, někdo má obě levé, ale ta výšková posloupnost prstů jsem si myslela, že je u všech stejná. Není. Je to PRÝ ovlivněno povahou jedince.  Například rozdíl délek ukazováku a prsteníku je přímo úměrný míře soutěživosti jedince. Tuto krkolomnou větu jsem složila sama. Není to citace. Vysvětlím obsah: Když PRÝ má člověk prsteníček kratší než ukazovák, nemá soutěživého ducha. Tak to je přesně můj případ. Ledacos se tím vysvětluje. Třeba má „láska“ ke sportům. Nerada soutěžím = nerada sportuju.  A celý život jsem si myslela, že takhle prsty má každý. Nemá. Dokonce ani moji nejbližší příbuzní nemají stejné ruce jako já.

      Osoby s prsteníkem stejně dlouhým jako ukazovák jsou zdravě soutěživí. Osoby s prsteníkem delším než ukazovák jsou soutěživí až nezdravě.

       Začala jsem si toho všímat a něco na tom je.

       A víte kolik soutěživců je mezi námi? Ať těch zdravě či nezdravě? Mega!

       A nemusím pátrat ani daleko. Dva obrovští soutěživci jsou oba moji rodiče. Mají svou hru Na pravdu. Došli už do stádia sázek o peníze. Někdy člověku zůstává rozum stát, jak se Tito dva, jinak moudří lidé, dokážou vyhecovat kvůli blbosti. Začne to třeba v autě normálním rozhovorem manželů o běžných věcech. Například výběr dlaždiček na chatu. „A já bych chtěla asi ty samé, co máme doma.“ „Ty různé odstíny béžový?“ „Ty jsme měli dřív. Teď máme ty s kytičkami.“ „Ne, ty jsme měli dřív.“ „Hele, já v té kuchyni jsem víc než ty a vím to líp.“ „No to nevíš. Já jsem je tam lepil, takže to musím vědět mnohem líp.“… no a takhle to jede třeba půl hodiny, až to dojde k větě: „Tak se vsaď!“ „Tak jo. Tak o tisícovku!“ „Dobře!“ Nevím, kdo měl tehdy pravdu. Vím, že to pro mne bylo zcela nepochopitelné. Jsou tohle vůbec MOJI rodiče? (Na toto téma se ještě někdy rozepíši) Já bych hned řekla, že se uvidí doma a byl by klid. Ale oni by neměli tu radost ze hry. Asi je to fakt baví. Jsou už spolu 39 let. Z toho usuzuji, že v tom není žádná zášť. OBA mají prsteník delší než ukazovák.:)

       Můj muž (už jsem se o něm dlouho nezmínila :)) má prsteníček delší než ukazovák. Tzn. že je podle té teorie soutěživý příšerně. A skutečně je. Všude musí být první. Cpe se davem, aby byl na místě co nejdřív. V autě neustále předjíždí. I na procházce chodí minimálně 3 metry přede mnou. Velmi romantické. Dokonce v mládí jezdil amatérské automobilové závody. Při jednom závodu si nevšiml, že zrušili start a jel na plné pecky, co to šlo. Při každém projetém kole ukazoval na svůj tým zvednutý palec, jakože „Super! Jsme první!“ a oni si plácali do čela, což on v tom fofru neviděl. On fofroval a zároveň zdržoval. Pořadatelé zatím hlásili: „Vidíme, že Radek Starosta má závodního ducha! Počkáme tedy, až dojezdí!“  Závod nakonec nejeli, protože Radek spotřeboval všechnu naftu.  Nicméně pořadatelský pokřik se stal mou oblíbenou hláškou. Ráda ji pronesu, když ho na nedělním výletě dostihnu v cíli s desetiminutovým zpožděním.

      Jak jsem se na to zaměřila, tak zjišťuji, že nás Nesouteživců - krátkoprsteníků je jako šafránů. Asi vyhlásím soutěž O nejkratší prsteník :)