Jak jsem se již někdy zmínila, můj manžel je vášnivý cyklista. I v tomto případě naše dvojice potvrzuje pravidlo, že protiklady se přitahují. Ano, já nejsem vášnivá cyklistka. Já jsem vášnivá necyklistka. To kupodivu mému muži nevadí a má tendenci mě soustavně do své záliby v bicykl zapojovat. Nevím, jak to dělá, zda jsou v tom nějaká kouzla, ale dokáže můj ABSOLUTNĚ NEZVRATNÝ NÁZOR, od kterého v životě neustoupím, zvrátit. A takhle je to vlastně s námi od momentu, kdy se ON rozhodl, že JÁ budu jeho holka. Asi to bude tím, že ho mám ráda, tak čas od času na jeho cyklonátlak přistoupím.
No, tak prostě po dodatečném dovezení připojovací tyče (věrní čtenáři rozumí), jsme byli opět připraveni na výlet na kole.
První malilinkatý (normální kolista by to považoval za pouhý přejezd z domova do restaurace) byl pro mne výletem se zážitkem. Jeli jsme opravdu kratičkou trasu (5 km) po velmi lehkém terénu. Cílem byla hospoda s odměnou - tatarák pro rodiče a něco dobrého a nezdravého pro děti – hranolky s obrovskou louží kečupu (Fuj, to jsi matka? Chudáci děti! Že se nestydíš!). Děti si tam hrály na hřišti, které moudrý restauratér vybudoval na zahrádce. Krom našich dětí tam dovádělo dalších 7 prcků. 3 z nich – holčičky (věk odhaduji na 1,5; 4;6) tam byly s jednou jedinou maminkou. A ta maminka byla pro mne ten zážitek. Byla to Maminka s velkým M. Přirozeně hezká, štíhlá, vysoká žena. Velmi klidná a trpělivá. A navíc strašně milá – celou dobu se usmívala. V poklidu přecházela od jedné dcerky ke druhé a třetí. Pomáhala jim na houpačku, na klouzačku, na schůdky atd. a střídavě s nimi konverzovala česky a pozór - francouzsky. Po telefonátu s manželem odešla zaplatit. Dcerky si v klídku dál hrály. Ta nejmladší tedy využila bezdozoru a jala se prozkoumat popelník. Nebylo tam nic závadného a tedy zábavného. Po zaplacení se všechny bez odmlouvání, pláče, zvyšování hlasu odebraly domu. Žádný chaos, nervy ani řev. Úžasné! Ono to fakt existuje! Pozorovala jsem je v úplném tranzu. Probral mě z něj až Toník, který mi podával hodně očesnekovanou topinku a velmi vážně mi sděloval svůj objev „Mami, tohle není doblota!“. Pohled mi sklouzl na Jáňu, která seděla hrdě vedle svého otce. Tvářila se strašně dospěle (není jí ani rok a půl) V každé tlapce hranolku. A co to má s těma rukama? Má rukavice? Červené? Ne to je ten kečup, do kterého si hranolky vehementně namáčí. Až po zápěstí. Stejný odstín má i na obličeji a bundičce. Prolínají se se skvrnami od nanuku. Princezna! Ale co? Hlavně že jsou děti spokojené.
Na neděli nám manžel naplánoval výlet trochu delší. Krčským lesem. Z Chodova do Krče. Opět nenáročná trasa. Vhodná i pro důchodce. I když ty jsme potkávali na těžší variantě - v protisměru. Do kopce. My tedy jeli stezku pro děti a Olču. Výlet proběhl bez úrazu. Asi hlavně proto, že jsme byli rozděleni do skupin. A to skupina A – Olča a kolo a skupina B – Radek na kole s Toníkem v sedátku a přípojným vozíkem s Jáňou. Toto zajistilo dostatečné zbrždění Radka a bezpečí dětem. Já měla co dělat sama se sebou a tím vehiklem. Jsem ostuda. Třeba doufám, že nikdo neviděl můj rozjezd do kopce. Nešlo to. Potupně jsem si přešla na rovinku. Jeden přejezd přes sjezd z dálnice jsem kolo opět trapně převedla. Ale až na jeden kopeček, kde jsem si špatně přehodila jsem vše vyjela a sjela. To je mé osobní vítězství. Na tý louce zelený jsme se nadlábli. Starosťátka nakrmila zvířátka ve výběhu a pohrála si na úžasném hřišti. Tímto děkuji všem restauratérům, kavárníkům, hoteliérům či pumpařům, kteří investovali do bezpečných a zábavných dovádědel pro děti. Je to super. Pak už jsme se jen „sklouzli“ k hotelu Chateu St.Havel. Tam jsem s dětmi a euforií, že to mám za sebou, pohodlně ve stínu na dětských prolézačkách počkali na Radka, který se vrátil na Chodov pro auto. Přijel. Nasadil kola na zahrádku. Já děti do sedaček a vyjeli jsme. Já zatoužila po kávě. A můj zlatý manžel mi chtěl vyhovět. A to hned. Proto sjel u pumpy, u které je Mc Donald. Radím, což „miluje“: „Šipka k Mc Donaldu byla do leva.“ „Prosim tě, neuč orla lítat! Víš kolikrát už jsem tady byl?“ V tu ránu rána a kolem auta prolétlo cosi zeleného. Toníkova cyklosedačka. Mc Drive! A my tam vjeli s kolama na střeše. Oba jsme dokázali na vzdálenosti cca 500 metrů zapomenout, že máme na střeše kola? Z místa řidiče se ozvalo peprné zaklení. Vystoupila jsem a pro kávu si došla k pultu. Dusila jsem se smíchy. Čekala jsem, že buď u pultu dostanu vynadáno a nebo tam narazím na smějící se spřízněnou duši. Nic! Jsou zvyklí. Nás nemyslících je zřejmě víc! Po návratu do vozu mě uvítal Toník: „Ty voe! Já na to seu!“ A tato věta mu bohužel zůstala v jeho slovníku. A patří mezi jeho nejoblíbenější a pronášené nejhlasitěji a na místech, kde je nejvíce lidí – hřiště, supermarkety atp.
Takže jsme obohaceni o novou průpovídku a trapné pocity na veřejnosti. A zároveň jsme chudší o částku, „vysolenou“ za novou cyklosedačku.
Nemyslíš - zaplatíš!
