Kudy z nudy po Starostovsku

     U nás je šéf Ptákovin Radek I. – můj muž. On je ten, kdo vymýšlí rodinné akce – výlety – prostě zábavu.  Jak on rád sám o sobě říká „Jsem výletní typ!“ Díky němu křižujeme naší Republiku a honíme se za turistickými známkami. Díky tomu se mi doma kupí dřevěné pohlednice z různých koutů naší vlasti. Protože přece, jak říká můj muž: „Každý něco musí sbírat“ (konec citace). 

      Díky němu jsem třeba viděla v šestém měsíci těhotenství na živo Pravčickou bránu. A přátelé, věřte, že na TO nezapomenu!  Ten výstup k ní mi dal. Nohy mi otekly minimálně o dvě čísla (velikost už zmiňovat nebudu :)). První třetinu jsem vyšla v kvalitních pohorkách. Kvalitních asi proto, že se po již zmíněném zvětšení nohy o dvě čísla nerozpadly. Já měla ale pocit, že jdu v přeskáčích. Zbytek jsem došla v úplně povolených páskových sandálech. To byla úleva! A nahoře? Boží! Ten pohled na na nový sedmý div světa a výhled do kraje je překrásný. Ale mě zajímalo hlavně Sokolí hnízdo – tamní restaurace. Dala jsem si sekanou s knedlíkem – místní specialita zaměřená na naše západní sousedy, kávu se šlehačkou a štrůdl. A byla jsem šťastná! (Pozn. Pro dceru: Jani, až budeš těhulka a já ti budu vykládat, že jsem TĚSNĚ před porodem lezla po skalách jako kamzík, neodvolávej se na tento fejeton a dělej, že mi to věříš. Budu už přeci skoro babička a ty smí přehánět.)

     Mezi Radkovy další vášně patří kolo. Mezi mé ne. Už od prosince hovoří o tom, že od jara budeme VŠICHNI jezdit na kolech. Nikoho nevyjímaje. Ani mne. On poveze Tondu v sedátku a Jáňu za sebou ve vozíku. Tím se prý snad zatíží natolik, abych mu já - louda stačila. Jsem hrozný nesportovec. Kolektivní sporty absolutně odmítám. Z těch individuálních si dost vybírám. A i ty vybrané dělám hrozně (viz má story http://www.littlemodernist.com/detail-clanek/as-women-see:being-yourself/bezstarostna-jizda). Mám strach z rychlosti a pádu, který nevím, odkud přišel. V životě jsem neměla úraz. Až na nějaké odřeniny. Mám přehnaně silný pud sebezáchovy. Výhrůžky s kolem jsem si nepřipouštěla. „Aspoň zhubnu!“ říkala jsem si a chlácholila se tím, že je to za dlouho. Ale vybavil se mi náš první společný cyklistický výlet. Já na kole po 12 letech. Takže jak poprvé. To jsme ještě neměli děti. Manžel vymyslel „krásný“ výlet. „Jen taková pohodička. Skoro celé z kopce.“ Věřila jsem mu. Já hloupá! Ta trasa měla si 35 km a bylo to jen do kopce a z kopce. Žádná rovina. Cestou zpátky jsem brečela. A týden jsem si sedala velmi ale skutečně velmi opatrně. Pohodička!

Na další výlet mě přemlouval rok. K jedněm narozeninám mi koupil kolo. Drahé jako prase. Dokážu si představit lepší investici do mne. No, mám ho. Můj muž zjistil, že léčba šokem na mne nezabírá ba přímo naopak. A tak zvolil jinou taktiku – polehounku! Po měsíci mého obcházení nového kola s velkým respektem mě vyzval na krátký výlet v okolí Ostrovce. Skutečně byl krátký a příjemný a já nebyla zhnusena. Jenže než jsme se dostali na další, tak se mi na těhotenském testu objevily 2 čárky. Nečekala jsem, že budu čekat. Zjistila jsem to koncem 2. měsíce – následovaly týdny ohromné únavy a nevolností. Když pominuly, tak už nebyla na kolo chuť. A ani počasí. Další jaro/léto jsem se potýkala s miminkem a neměla jsem energie nazbyt.

      Letos se už nemám na co vymlouvat. A pohled do zrcadla mi říká, že bych ani neměla. OK! O víkendu jsme slavnostně převezli domů kola a cyklovozík. V týdnu, dorazil Radek mimořádně brzy z práce a že vyrazíme na zkušební jízdu. Nechtělo se mi. Jako vždycky! Ale hecla jsem se. Udělala jsem dětem sváči. Našponovala se do tepláků a vyrazila s Jáňou před barák, kam Radek s Toníkem vyvezli mé kolo a vraceli se pro Radkovo. Já jsem mezitím aktivně vyndala z auta cyklovozík a jala se ho poskládat. Povedlo se! Pyšně jsem ho předávala manželovi. Ten něco hledal v autě. Pak ve vozíku.

„Nevidělas tu připojovací tyč?“

„Neviděla!“ 

„Tys jí schovala, viď?“ pojal podezření.

„Neschovala!“

„No takže JSME ji zapomněli u vašich.“

Pak následovalo několik vulgarismů, které mi jasně naznačily silné rozladění mého muže nad vzniklou situací. Mimochodem ON od prosince básní o výletech na kolech. ON je bral. ON je dával do auta. Ale zapomněli jsme to MY. „Logicky“! Nic jsem neříkala. Proč taky. Ještě ho víc vytočit nemělo cenu. A mě zrušený výlet ani nemrzel. Vlastně se mi ulevilo :) Naše dámská část rodiny šla na hřiště nabrat trochu písku do bot a do záhybů kalhot. A kluci se jeli projet sami. Není nad společné rodinné akce!

Jako náhradní řešení pro období bez připojovací tyče byly navrženy brusle. Ale o tom zas jindy.