Červenám

Je jaro a proto je potřeba oživit šatník popřípadě i botník. Co to je za blábol? Ne, jaro není důvod k zběsilému nakupování. Je to ale hezká záminka a omluvenka před sebou samou k tomu, abych utratila nějakou tu „kábli“ za parádu. 

Radana Litošová

Letošní jaro jsem si oblíbila barvu červenou. A protože jsem máma na mateřské, tak jsem se nevrhla do šatek, kostýmku či blůzky. Poohlídla jsem se po teniskách a ležérním kabátku zvaném trenčkot.  Trenčkot jsem sehnala na první pokus. Hurá! Ale tenisky se staly „oříškem“. Chtěla jsem pravé … ne obě pravé, myslím nefalšované kotníkové Converse. Ejhle! Ukázalo se, že červené kotníkové konversky ve velikosti 37 prostě nejsou. Na to nejsem zvyklá. Normálně nemám problém sehnat boty. Nebyly v obchodech kamenných ani internetových. Po měsíci a půl občasného shánění (jak jsem již zmínila, jsem na mateřské, takže intenzivní lítání po obchodech nemůže být mou denní aktivitou. I když bych chtěla.) se našly. Mám je!

Ačkoliv jsou to boty dost nepraktické – nedýchají, takže se v nich nohy potí jak ďas; nepohodlné – díky tenké podrážce cítím každou nerovnost cesty a vlastně i neslušivé – skryté pod kalhotami dobrý, ale v kombinaci s kraťasy  nedejbože sukní dojde k optickému zkrácení nohou cca o 10 cm. To je dost, ne? A u pani malého vzrůstu a krátkých nohou (všechny kalhoty si musím zkracovat) je to sakra moc. No takže jsem si vlastně mohla ušetřit peníze i čas a koupit si konverse – polobotky.  Nic méně jsem neušetřila ani jedno a mám originální červené kotníkové (nepraktické, nepohodlné, neslušivé) CONVERSE.

A miluji je! Díky nim bývám leckde středem pozornosti. Jako tuhle v nákupní galerii Butovice. Byli jsme se s mými kluky (manželem a synem) poohlédnout po nějaké pohodlné obuvi pro mého muže. Což je docela nadlidský úkol. Nejenže jsou mým mužem kladeny speciální nároky na vzhled, ale atypická nožka vyžaduje i specifický tvar. Zkrátka v první prodejně je nekoupí. No, takže jsme prošli dvě obuvi (jedna z nich obuv RENO) a mířili do další, když mě najednou kdosi chytl za rameno a vyzval, abych se s ním vrátila. „Kam?“ „Do Rena.“ Šla jsem. I kluci šli. V Renu jsem byla vyzvána, abych si zula jednu svou již výše mnohokrát zmíněnou červenou konversku. Pan Ochranka, jež mě k tomu vyzval, držel krabici Converse vel. 6,5. Byla jsem úplně klidná:

• Mám velikost 37 což je 4,5 a ne 6,5
• včera jsem v nich zmokla, takže mají docela špinavou patu
• nikde jsem je nemohla sehnat. Ani tady v Renu.

Můj trumf číslo 2 mi pán vyrazil větou, že to je to nejjednodušší si je umazat. Trumf číslo 3 byl trochu chabý, protože je mohli jako na potvoru dovézt. A když jsme se společně koukli na jazyk boty, kde uvádějí velikosti, stálo tam MENS 4,5 WO’S 6,5 UK 4,5 EUR 37. Cože WO’S 6,5? Dámská 6,5? A on drží prázdnou krabici od velikosti 6,5? Trumf 1 je v háji. Podlomily se mi kolena. Jak jim teď dokážu, že jsou to MOJE boty? Že nejsem zlodějka.

Zoufale jsem se zeptala, v čem si myslí, že jsem přišla. Pán jen mávl rukou a zavolal přes půl krámu „Paní vedoucí, mám tady problém!!!“ Neotočila se jen pani vedoucí. Otočili se na nás VŠICHNI přítomní a myslím i ti duchem nepřítomní. K mým podlomeným kolenům se rázem připojila nádherná červeň. V tu chvíli jsem docílila dokonalého barevného sladění bot, kabátku a obličeje. Bylo mi fakt trapně! V duchu jsem dumala, jak dokázat svou nevinu.

Pán s krabicí prohodil něco s paní vedoucí. Pak koukl do výlohy. Tam pravděpodobně objevil ty hledané boty. Po té se děsně důležitě a tajemně kolem nás smýknul s tichým pokynem „Běžte!“ a zmizel mezi regály. Pokyn jsem vůbec nezaregistrovala a dál jsem tam stála jak Y.

„Tak co teď?“ slyším svého muže. „Já čekám, že se mi omluví.“ Ale pán vypadal, že o mne ztratil zájem. Chápete to? Ztropí tam scénu, zostudí mě a najednou si bez jakéhokoliv vysvětlení odejde. To skutečně nasralo i mého muže. „Já mu dám dělo!“ řekl a prudkým tempem vyrazil k pánovi. „Radku, nebij ho!“ stihla jsem jen. Neuhodil ho. Ale křičel na něj tak, že už jsme nebyli středem pozornosti pouze pro návštěvníky Rena, ale i přilehlých obchůdků. Stále jsem si držela barevné sladění.

Nakonec na mne pán houknul „No tak já se tedy omlouvám, no!“ To bych normálně nebrala jako omluvu. Ale protože jsem měla strach, aby ho Radek skutečně neplácl (čímž by ho mohl i zmrzačit), tak jsem to přijala a za pokřiku mého muže:  „Di řídit tramvaj, detektive!“ jsme Reno opustili. Navždy!

Snad nebude podobných historek více. Aby se mi ta jarní červená neomrzela.