Krize je v současné době nejvíce používané slovo. Kromě krize ve vztazích, která je vidět nejen na pracovištích, ale taky ve statistikách rozvodovosti, se nejčastěji používá přívlastek finanční. Zprávy, komentáře, odhady vývoje situace, ale hlavně šíření strachu. Strach je společným jmenovatelem většiny zpráv, které se píší, nebo vysílají.
Dokonce když otevřete naše české časopisy pro ženy, ve kterých nejpravděpodobněji najdete jak se nalíčit, jak řešit rodinné problémy, nebo co bude letos na jaře v módě, najdete tam tituly "Jak se žije bez peněz", nebo "Pět věcí, které jste chtěli vědět o krizi, ale báli jste se zeptat..."
Co to se všemi je? Kde byli novináři, když se v republice kompletně likvidoval textilní průmysl a hromadně se propouštělo? Občas se objevila malá zpráva, ale nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Jen banky měly instrukce, že nesmí podporovat podniky z této oblasti. Byly určeny k záhubě. Mě osobně se propouštění taky týkalo.
V pořádku. Levnější výroba je v Číně, nebo v jiné východní zemi. Sklárnám se nyní stalo to samé. Ale dnes mě zarazil pořad pana Moravce, ve kterém zaznělo, že se musí podpořit spotřeba mléka ve školách, aby to nezničilo chovatele krav, tedy dodavatele mléka. To se i výrobci oděvů mohli ohradit, ať se schválí povinnost nošení školních uniforem a chtít zakázky, nebo sklárny by mohly požadovat, že budou dodavateli školních jídelen v republice. Je mi jasné, že se nemůže úplně zrušit chov dobytka. Potravinářský průmysl byl i za socialismu hlídán, protože i komunisté věděli, že být závislý na jiné zemi v dodávkách potravin není úplně to pravé.
Ale jak to udělat? Regulovat, nebo nechat, ať se všechno zreguluje samo, tedy ať rozhodne trh? Ale ani trh není jako trh. Velké řetězce nakupují ve velkém, ale obchod neprobíhá fér. Za každou dlouhodobější smlouvu se musí nákupčímu platit. To ví každý, kdo chce dodávat ve velkém, jen o tom nějak nikdo nemluví a pokud ano, hned se taková aféra zamete pod stůl. Když zaplatíš, budeš prodávat a mít zakázky. Je to nakonec taky trh. Kdo platí víc, ten má víc zakázek.
"Ale kdo si může dovolit tak uplácet?" Odpověď je jednoduchá: "Ten, kdo na to má."
A co ta "slavná" krize? Náš průmysl je příliš jednostranně zaměřený a tak není divu, když konečný odběratel všech subdodavatelů roztroušených po republice má najedno problémy s odbytem. Ale myslíte, že se o svých problémech dozvěděli jen před několika měsíci? Určitě ne. Přece odbytové smlouvy a kontrakty se dělají s velkým předstihem. O tom, že neprodali výrobu musí vědět hezky dlouho. Proč to neřešili hned? Výsledkem je ale určitě depresivní nálada všude, kde se podívám. V obchodech, na ulicích, v rodinách. Spousta lidí, i mladých lidí ztratila vítr z plachet a má strach pustit se do odvážnějších projektů.
Docela by "bodlo" trochu optimismu...
