Jednou ze strategií k přežití je podle Dawkinse provést výpad jako jestřáb, ale dále se chovat jako hrdlička - tedy stát na místě, naparovat se a také důležité je, nedat najevo, že se chci vzdát. Říká se tomu opotřebovávací válka.
Právě čtu knihu etologa a biologa Dawkinse Sobecký gen. Kniha vyšla v roce 1976 a jejím hlavním poselstvím je formulovat novým způsobem Darwinovu teorii, jejímž hlavní myšlenkou je redukce té části, která je jednotkou přežití a přírodního výběru, na nejmenší samostatnou jednotku, která je schopna přežít, a tou je podle Dawkinse gen. Není to DNA, která se mění, nemůže to být jedinec nebo společnost, kteří nezůstávají. Evoluce si tedy nemůže vybírat mezi jedinci, každý je pouze v jedné kopii.
Podle Dawkinse je formulace toho, co nebo kdo přežívá, jako toho nejstabilnějšího. Gen je nesmrtelný – z hlediska kódované informace, kterou reprodukuje. Tato identita v replikaci není absolutní, ale téměř absolutní. To je rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným genem, který se dál nereplikuje.
Gen se replikuje s velkou dokonalostí, i drobnými chybičkami, ale téměř neměnně, po miliony a desetimiliony let. Geny, které se replikovaly, jsou „v tom tedy dobré." Tyto geny, které se replikují, jsou takové „stroje na přežití“ - to je interpretace, co je individuální organismus podle Dawkinse
Je to stroj na přežití sebereplikující kódované informace, kterou obsahuje. A osud této informace je úzce spojen s tělem, v němž se nachází, ale není identický.
Gen - „část chromozomu, která je dostatečně krátká , aby mohla vydržet dost dlouho na to, aby mohla fungovat jako jednotka přírodního výběru.“
Z hlediska genu jsou lidé jako oblaka na nebi nebo zrnka písku v poušti – pro gen jde o přechodný jev, nějaký shluk, který zítra bude jiný. Takže geny, které tu jsou, v milionech rozmanitých způsobů těl, jsou tu pro to, že byly dobré v tom, co dělaly v minulosti. Čili tyto geny, ježka, klokana nebo člověka, kteří jsou tu dnes, jsou velmi velmi dobré – jinak by nepřežily dodnes.
Gen jako kamzík, který skáče z jednoho těla na další, jako „volný a nespoutaný sobecký nosič života.“
Dawkins se věnuje agresivitě a uvádí modelový příklad jestřábů a hrdliček.
Jestřábi – bojují do konce nebo vážného zranění
Hrdličky – souboj mlčením a naparováním, po čase je to přestane bavit
Body, které Dawkins přičítá:: + 50 vítězství, 0 prohra, -100 vážné zranění, -10 ztráta času
Jestřáb x hrdlička – zvítězí vždy
Ale ve společnosti hrdliček se může stát, že se narodí hrdlička mutant s vlastnostmi jestřába, ze začátku vítězí, jenže adaptací prostředí pak ale roste více jestřábů, a ve společnosti jestřábů chování jestřába prohraje.
Dawkins dal strategiím i bodové skóre, Hrdlička skóre: vítěz +40 a poražený -10
2 jestřábi, vždy vítěz +50 a poražený -100
Podle Dawkinse ideální poměr ve společnosti je 7 jeřábů na 5 hrdliček, aby poměr neosciloval – evolučně stabilní, jako pohlaví 50: 50.
Na to Dawkins rozvíjí strategii opotřebovávací války.
Je to vlastně jestřáb, který jednou zaútočí a dále se chová jako hrdlička, která už jen udržuje status quo. Cílem je jen zaútočit a dále být naparovat se (ničit) a nedat najevo, že se chci vzdát. Protože když by se stát choval i dál jako jestřáb, jiný jestřáb s ním bude bojovat do smrti nebo vážného zranění a to byl konec. Proto je lepší chovat se jako hrdlička, protože soupeř se chová podle tzv. vězňova dilematu
Toto dilema spočívá v tom, že dva kamarádi, společně páchají trestnou činnost a octli se ve vězení, o nejtěžších zločinech policie ale neví. Mají možnosti – spolupráce (loyalita) nebo zrada. Celkem existují čtyři varianty chování možnosti. Zrada znamená, že se jeden octne venku jako nevinný a druhý ve vězení jako viník. I když nejvýhodnější je spolupráce, je třeba čekat zradu, protože přináší největší zisk.
Tomuto dilematu se věnuje teorie her. Zabývat se tímto dilematem může odvrátit 3. světovou válku, protože zkoumá úspěšné strategie přežití, píše Dawkins.
Axelrod uspořádal mezinárodní soutěž na téma vězňňovo dilema. Obdržel 15 strategií a vytvořil program s 200 tahy. Zvítězila „půjčka na oplátku,“ která znamená, že spolupracuji, i když soupeř 1x zradil. Pak se vypočítalo, že ještě úspěšnější by byla „půjčka na dvě oplátky“ - spolupracuji, i když soupeř 2x zradil. Úspěšná strategie by podle Dawkinse měla být milá (nezradí první) a odpouštějící.
Následně udělali další dvě soutěže a hledali stabilní úspěšné strategie, které přežijí i 1000 let, pardon opakování.
Tato teorie je vhodná při konfliktu zájmů, a to je téměř vždy, říká Dawkins. Uvádí např. konflikt mezi genem lva, který touží pozřít ,maso gazely a mezi genem gazely, který si touží ponechat své maso pro život a pro obalené kosti.
Kniha je jakousi filosofickou úvahou a pokusem o nové morální pravidlo, které podle Dawkinse zní: "Dělej cokoli, co ti umožní přežít".
Použitá literatura:
Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. Mladá fronta.
Dawkins, R. (n.d.) The Selfish Gene explained https://www.youtube.com/watch?v=j9p2F2oa0_k
