Kdo jsi? Kdo doopravdy jsi a co teď právě cítíš? Chceš, aby se o Tebe někdo staral? Možná je to docela důležitá otázka, která se týká toho, jak může propuknout u člověka duševní nemoc.
Citát: „Budu tvou vůli i svědomím“ pochází z hry Henrika Ibsena: Nora
Naše společnost se zaměřuje jednak na lásku rodičů k dětem a na rozvoj jejich identity, přesto nemálo lidí „necítí“ samo sebe a nejsou autentičtí, nejsou sami sebou.
Kdo jsi? Kdo doopravdu jsi? Co cítíš právě v této situaci? To jsou otázky, které bychom si možná mohli klást několikrát denně – při pohledu do zrcadla a při poctivém snažení se o to, abychom si na tuto otázku mohli odpovědět.
Představa, že nás svět okolo neustále omílá jako vlny moře kameny, tím, že na nás klade neustále nějaké požadavky, které nás odvádějí od této základní otázky lidské existence: Kdo jsem? Kdo doopravdy jsem? mě navnadila k překvapivému a přemýšlivému odpoledni.
Představa, že člověk, který dlouhodobě potlačuje své potřeby a přání, dokonce i sám před sebou – a jednoho dne můžou padnout hranice společensky únosného chování a člověk začne dělat to, co by v tu chvíli skutečně sebezáchovně k Nejhlubšímu Já, ke svému Já v nejhlubším lidském Středu, mohl cítit – mě naplňuje nadějí a radostí, že dojít k svému Já je možné.
Jen na okraj další téma: Představte si, že Vám někdo řekne: Já se o Tebe postarám? Jak na vás tato věta působí? Pokud útěšně, kladu si otázku, proč dospělý člověk chce, aby se o něj někdo staral.
