Není ten, co šikanuje, vlastně chudák, který neumí nic jiného než šikanu? Proč někteří lidé tak moc potřebují být součástí skupiny a proč potřebují mocenskou převahu nad šikanovaným? Proč ti, co šikanují, jsou v pozici: "Já můžu"?
Někdy si jako rodiče nebo dospělí, co slyšeli o šikaně, můžeme klást otázku: Jak je to možné? Copak jsme jim nedali dobré základy vychování? Nemyslím nutně vychování náboženské, že by si děti opakovali neustále židovsko - křesťanské nebo jakékoli jiné náboženské "Desatero", možná stačí i prosté tzv. "zlaté pravidlo": Co nechceš, aby ti někdo dělal, neděl ty jemu. Nebo, abych použila formulaci slavného německého filosofa Immanuela Kanta: "Jednej tak, aby se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem" neboli jednej tak, že tvoje chování může být povýšeno na zákon, podle kterého se mohou chovat všichni lidé na zemi. Můžeme tak posuzovat jednak svou individuální spotřebu přírodních zdrojů (s tím, že se tak mohou chovat všichni lidé na Zemi), ale i naše chování. Neboli ještě jinými slovy, jak se chovám já, může se chovat každý a mě to nebude vadit, pokud nebudu mít momentálně mocenskou převahu, kterou např. nyní mohu mít.
Šikana podle Sylvie London se vyznačuje třemi základními prvky, a to záměrností, mocenskou převahou a dlouhodobostí. Znamená to, že skupina, která šikanuje, dělá své chování záměrně, ví, že chce ublížit někomu, kdo je v postavení jednotlivce. Šikana tedy není rovný zápas dvou podobně silných lidí, ale je to nerovný boj. Šikanou také není jednorázové chování. Podle Sylvie London se šikanou nazývá takové chování, kdy oběť nijak své trýznitele nevyprovokovala. Např. že by ublížila nějakému členu skupiny, za něhož by se pak postavila celá skupina, což ani tak není chování, které bychom jako dospělí a rodiče ocenili, protože není fér, aby se proti jednomu člověku postavila celá skupina.
Podle Sylvie London je obětí také ten, co šikanuje - je to velmi provokativní a paradoxní vyjádření - protože ten, co šikanuje, pravděpodobně nemá jiné dovednosti, než šikanování - kdyby je měl, nešikanoval by a pokoušel by se prosadit ve skupině jiným způsobem. Ten, kdo šikanuje, si uvědomuje své slabosti a nedokonalosti a pokouší se šikanou odvést pozornost od svých nedostatků tím, že zaměří pozornost celé skupiny na oběť. Pozornost a aktivita celé skupiny se zaměří na to, aby byli součástí tak významného počinu, který jim dává uznání a skupinové uznání a neuvědomují si, že jádro skupiny, které šikanu začalo, tak odvrátilo pozornost všech od svých slabostí.
Umíme se postarat o to, aby nejenom v dětském kolektivu, ale i v dospělém kolektivu, mohl zaznít hlas i toho nejmenšího člověka? Aby skutečně platilo, že nastal konec velkých příběhů a velkých utopií, ale dovedeme slyšet hlasy všech skupin - tak jako v orchestru. A umíme ty různé hlasy vhodně zapojit. Vždyť víme, že námi tak obdivované "objevení Ameriky" znamenalo utrpení a smrt pro asi 90% Indiánů, kteří o našem "objevení" hovoří jako o "dobytí" nebo "zničení".
