Můj bratr trpěl schizofrenií. Propukla u něj těsně po pádu komunismu, bylo mu 17 let. Bylo to a je dosud je, pro mě velké trauma, ale neuměla jsem mu pomoci. Když už jsem to uměla, umřel. Vyzkoušela jsem si, co tehdy prožíval.
Jsem sociální pracovnice, studentka psychologie a vysokoškolská učitelka. Dodnes mě trápí to, že jsem neuměla pomoci jednomu ze svých tří bratří, a on nakonec velmi mladý zemřel. A to právě ve chvíli, kdy jsem pro něj stavěla pokojíček u sebe a plánovala jsem jeho přestěhování ke mě domů.
Když u něj v 17 letech propukla schizofrenie, jak jsem se po dlouhé době dozvěděla od rodiny (nebyly ještě telefony, nebylo jak mi to dát vědět). - tak prý ležel tváří k zemi u kostela a volal: "Ďáblu se budeš klanět." Nikdo jsme tomu moc nerozuměli, věděla jsem jen, že byl brutálně šikanován v práci jeho kolegy zedníky, kteří ho nutili, aby stále rychleji pracoval a nosil sám těžké stavební prvky, třeba prý i 100 kilogramové. Také prý pánové pili v práci hodně alkohol, ale můj bratr ne. Tatínek to řešil s mistrem, ale nepovedlo se to.
Co jsem u bratra vždy oceňovala, bylo, jak pěkné známky měl a jak se pečlivě učil. Byl ve čtvrté třídě poslán do zvláštní školy v jedné velké sídlištní brněnské škole, a to téměř okamžitě po našem přestěhování. Do té doby chodil do tzv. vyrovnávací třídy, kde bylo méně dětí ve třídě. Najednou jsme se přestěhovali do jiné městské části, ve třídě nás bylo okolo 40 dětí (šlo o začátek osmdesátých let). Takže logicky, stres z přestěhování, šok z mnohonásobně většího počtu dětí ve třídě. Škola mu nedala možnost opakovat ročník a naši rodiče asi neuměli bojovat za to, aby opakoval třídu. Nebo neměli sílu, nevím.
Každopádně tento hodný, neskutečně hodný, chlapec se dostal do tzv. zvláštní školy, kde byli povětšinou další děti s kázeňskými problémy, nikoli s poruchami učení nebo nízkou inteligencí. Z hodného chlapce se stal hrubší chlapec, který hýřil sprostými a vulgárními slovy, zvládal ale školu na velmi hezké známky.
Říkám si, jestli ho nezdevastovalo více to, co následovalo, než tato periferní událost - a to ta skutečnost, jak se k němu lidé chovali. Když jsem si s ním tehdy povídala, vzpomínám, jak se uzavřel poté, co jsem na něj upřela "trochu zvědavé zkoumající oči". Byla to mikrosekunda, přesto se uzavřel. Jestli to nebyla skutečnost, že si lidé mysleli, jak nám to lékaři tehdy řekli, že má "nevyléčitelnou nemoc" a s tím spojené interpretace.
Jestli ho nezničila až ta druhá událost jako v divadelní hře o Romeovi a Julii od Shakespeara, první jed byl jen uspávací prostředek, zabil ji až druhý jed. Mrzí mě, že jsem tehdy byla nezkušené dítě a netušila jsem, co mám dělat - jak se každý učíme napodobováním, tak v mém okolí nebyla žádná podobná realita, od které by se šlo odpíchnout.
Jenom malý odskok do jiné oblasti. Poznala jsem i paní, která měla dceru podobně starou jako můj bratr a také ji prý chtěli dát do zvláštní školy, protože byla "pomalá". Maminka protestovala a nedovolila přesun dívky do zvláštní školy. Hodně se s ní učila a mladá žena nejen řádně dokončila základní školu, dokonce střední školu s maturitou, ale dokonce je dnes vystudovaná bakalářka matematicky založeného oboru na obtížné univerzitě. V pohodě pracuje v samostatném a odpovědném oboru a je nesmírně milá. Nikdo, kdo neví, že měla jít jako malinkatá do zvláštní školy, by to nenapadlo, je opravdu velmi velmi příjemná žena a kamarádka.
Přemýšlela jsem, proč bratr tehdy ležel u kostela a volal" Ďáblu se budeš klanět. Učili jsme se, že duševně nemocní dělají podobné věci ne nelogicky, ale že to má vnitřní logiku, jen je potřeba jí porozumět. přemýšlela jsem, co u toho vlastně cítil? Myslím, že to byl odklon od toho, v čem se vyskytoval a příklon k něčemu, v čem doufal mít naději... V náboženství, kde lev je přítelem beránka, kde si lidé neubližují, kde vládne láska...
To znamená, že někdo v jeho životě byl ďábel a my jsme si toho nikdo nepovšiml.
Hledala jsem a našla jsem několik oblastí, kde by se ďábel mohl vyskytovat. A neobviňuji nikoho, je to asi několikeré selhání systému - jak v oblasti rodiny, školy, tak i zaměstnání.
1. Oblast neustálé práce: Celá společnost i moji rodiče byli komunistickým systémem nuceni neustále pracovat. Ačkoli existovaly ženy, které byly s dětmi doma, moje maminka s dětmi doma být nesměla, musela dokonce do práce ve dvou letech našeho nejmladšího bratra. Vzpomínám, jak odcházeli v 6.00 do práce, a to nám již nachystali snídani, pak šla maminka po práci na pole, aby pro nás vypěstovala zeleninu. A o víkendu opakovaně, vlastně jsme si doma na zahradě ani nikdy neopékali špekáčky. Pořád se pracovalo.
Byli jsme chudí a neměli jsme ani auto, vozili jsme tašky zeleniny přes celé město MHD. A rodiče byli skvělí, pokoušeli se s námi jezdit na dovolenou, maximálně se snažili. Naše maminka popisuje, jak jednou po práci na poli už neměla sílu odejít ani domů, že si lehla do brázdy a myslela si, že umře.
Bratr měl jako rodinné vzory jen velmi tvrdě fyzicky pracující lidi. Choval se stejně jako naši rodiče, pracoval, a po práci chodil pracovat opět na zahradu.
Stydím se, že jsem mu tehdy trochu záviděla - peníze. Já jsem se pokusila jít na brigádu, ale okrádali mě, nebo jsem se cítila okrádaná a neuměla jsem se tomu bránit. Tak jsem cesty brigád vzdala.
Takže to možná mohlo čekat mého bratra. Také možná mohl mít klidnou a odpovědnou práci, kde by mohl uplatnit svou pečlivost a výtvarné umění..
2. Další systém, který mohl pomoci - škola - tím, že tam dítě najde kamarády, koníčky, pomocnou hřejivou ruku pedagogů - také nebyla. Jednalo se těžce přetížené učitele se 40 dětmi ve třídě. Já jsem ve stejné době chodila dokonce na odpolední vyučování, tedy jedna třída se učila dopoledne, druhá odpoledne. A to ve čtvrté třídě..
3. Oblast zaměstnání. I kdyby toto všechno neplnilo podpůrnou roli na 100%, kdyby byl šéf v práci, který by slabšího a křehčího zaměstnance podpořil a chránil a ukázal mu nové cesty, tak mohlo vše vypadat jinak. A nemusela bratrovi závidět starší sestra, že se má, protože chodí na obědy do restaurace, zatímco já jsem v restauraci možná nikdy ani nebyla, protože jsem na to neměli peníze.
Takže peníze nejsou důležité, jsou ale jaksi za vším. Kdyby byly.. maminka mohla být doma s dětmi a nemusela tolik pracovat. Děti se mohly věnovat více sobě a nemuselo se stále myslet na to, že nejsou peníze. Jak prý lidé, co zažili válku a hlad, pořád s sebou nosili kus jídla, "pro strýčka Příhodu", kdyby byl hlad.
4. Oblast sousedské komunity - kdokoli ze sousedů si mohl všimnout upracované rodiny a nějak jim přihrát pomoc ve formě laskavého pohledu, brigády a o ochrany, podpory, úsměvu. Vždy je možné darovat úsměv. Zdarma.
Takže shrnuto: Pro mě je onen bratrův Ďábel ten, kdo nepřeje finanční zabezpečení rodinám s dětmi, aby mohli relativně bez obav vychovávat děti - v souladu s ostatními sousedy. Trochu jako prvobytně pospolná společnost. A kdo peníze lidem bere. Asi je to nějaký systém...
A popravdě, tento text je i příspěvek i k chudobě globálního Jihu, protože kdo z nich "dá", že se má dívat na videa a fotografie globálního Severu a přitom nedosáhnout na životní úroveň tohoto globálního Severu? Přeji jim stejnou životní úroveň jako nám.
Dodnes vzpomínám na jednu z posledních návštěv u bratra v nemocnici, jak zpíval: "Anička, dušička, kdě si bola..." nádherně zpíval a maloval jako dítě.
R.I.P. Oldo - a ať už se nikdy nikomu nestane, co Tobě.
