Úvodem chci říci, že nejsem volička ANO ani pana Babiše. Jen se mi zdá, jestli pokud aplikujeme princip "právo je minimum morálky", tak jestli se na případ Čapí hnízdo nedá koukat i jinak.
Nejdříve o dopadu celé této kauzy: Snad nepřispívám k utváření nálad společnosti na protagonisty kauzy - nejsem mediální odborník, tak nevím, co kauza s voliči pana Babiše dělá, zda je pozastaví nebo podpoří k tomu, aby ho zvolili za prezidenta, buď v těchto nebo v příštích volbách. To se možná ukáže celým tímto soudním procesem, o němž rozhodně neříkám, že je "záměrně načasovaný".
Opakuji, rozhodně tímto příspěvkem nehodlám zasáhnout do nezávislosti soudů a nestrannosti soudního řízení, jen říkám, že vzhledem k tomu, že se jedná v určité části společnosti o populárního politika, který jistě bude v těchto nebo v příštích prezidentských volbách aspirovat na prezidenta, tak by mě zajímalo, co to s voliči pana Babiše udělá.
To byla úvaha o dopadu celé soudní kauzy a nyní se chci věnovat tomu, jak se na případ je také možná dívat.
Celá evropská společnost je postavená na základech římského práva, studenti práv mají tento kurs a také se římskými pravidly v právu argumentuje. Jedním ze zásad je, že "právo je minimum morálky". To, co se kodifikuje, že se má nebo nemá dělat v zákonech, je právě toto minimum, zbylé otázky řeší jiný normativní systém, a to morálka.
Jen taková vsuvka o normativních systémech: Lidský svět se sestává z mnoha normativních systémů, které mají ocenění a sankce a navzájem se prolínají, ale nejsou identické. Jedná se o právo, morálku, náboženství, politiku, módu a další, třeba pouliční gang je také normativní systém. Všechny tyto systémy mají nějaká tabu nebo sankce. Za módní prohřešek může přijít sankce společnosti (běžnému člověku se někdo vysměje, slavná osobnost je vyfocena v mediích a je poslána do módního pekla).
V oblasti průniku práva a etiky může být dokonce morální akt trestán zákonem (např. za komunismu byli muži, např. adventisté, kteří odmítali na vojně vzít do ruky zbraň, trestáni vězením. A perlička, po revoluci pak do výmazu z trestního rejstříku nemohli najít práci, protože měli záznam v trestním rejstříku).
Také nemorální akt může být o zákonný - může se jednat o stýkání politiků s lidmi z podsvětí, což není nelegální, ale politika je v posledních dnech tvrdě sankcionuje jako prohřešek proti morálce. Nebo v praxi se jedná často o velmi diskutované interrupce, které někteří pokládají za vraždu, ale zákon v některých zemích je explicitně ustanovuje jako legální. Pro úplnost, jsou zákonné akty, které nejsou ani morální ani nemorální, třeba zápis majetku do nějakého rejstříku.
A pro mě jednoznačně nemravný akt, ale asi podle mého vnímání - naprosto legální, je případ vyvedení firmy Čapí hnízdo z holdingu. A pokus o legální získání evropské dotace. Protože je mi líto, ale zákon pro soukromé subjekty říká, že "co není zakázáno, je dovoleno" a pro státní instituce platí opačné pravidlo, "co není přikázáno, není dovoleno". Osobně, ač nejsem volička bývalého pana premiéra, myslím, že všechno, co udělali, je legální, tedy není to porušení zákona. Ale je to nemorální, hodně nemorální, už také proto, že jde o současného politika a také jednoho z nejbohatších lidí v zemi - přičemž mu jeho majetek fakt nezávidím. Poctivě vydělané bohatství může sloužit celé společnosti, právě tím, že daná osoba moudře rozhoduje, co s ním udělá.
Opět odbočka do vysvětlení pojmů: Občan a soukromé subjekty v demokracii tedy může činit, co není zakázáno a stát nesmí činit nic, než co má povoleno. Pokud instituce nemá explicitně povoleno něco, nesmí to činit. To je demokracie a obraťte se tedy s hledáním viníků na parlament, který neschválil dobrý zákon.
Anebo zákonodárcům pomožme vytvářet dobré zákony... Ostatně, pamatujeme skvělou víkendovou akci programátorů, kteří v roce 2020 za víkend naprogramovali aplikaci pro dálniční známky, tak jim také takto můžeme pomoci i v dalších otázkách.
Vracím se k tématu článku: Co když celé konání firmy Agrofert nebylo nelegální, ale nemorální, a to ještě v celém společenském kontextu, kdy (možná) je známo, že to tak dělají mnozí - nebo prostě firma chtěla otestovat hranice, co se unese. Možná by vám mnozí z těchto firem řekli, že je to sice velmi zavrženíhodná, ale "obvyklá praxe". Je mi líto, ale jak prokázat "úmysl" nebo myšlenky, když "konání" bylo v souladu se zákonem?
Nechci relativizovat, ale z prostého právního aktu "změna vlastníka" - co se dá dovodit? A beru to opravdu jako teoretickou diskusi o hodnotách a východiscích. Uvedu příklad z jiného kontextu. Představte si organizaci, která získá evropský grant, ten trvá omezenou dobu, obvykle dva nebo tři roky. Představte si, že si pracovníci projektu domluví, že nějaká dodávka, ať zboží nebo třeba služby, např. překladatelské služby, nebo nějaký dlouhodobý kurs, budou vyfakturovány, že se uskutečnily v době trvání projektu, ale ve skutečnosti budou uskutečněny v budoucnosti. Protože v projektu na to jsou peníze. Nutnost a běžná praxe, řeknete... Proč je pak jiné jednání, které je podobné - a toto první není označeno za podvod, proč je pak účelová změna vlastníka označena za podvod? V čem je rozdíl?
Pak ještě tedy - nestačí dát celospolečensky najevo, že toto jednání neprojde, požádat o vrácení peněz a nápravy - třeba toho, co Česká republika jako sankci musela zaplatit Evropské unii a vyslat signál i dalším společnostem, aby toto jednání nepraktikovaly?
Socha spravedlnosti, která je na všech justičních budovách, je tradičně zobrazována se zavřenýma očima, říká se, že je "slepá". Možná se dívá srdcem, možná to znamená, že justice sem tam na někoho narazí, kdo páchá špatnosti, myslím, že kdybychom se zeptali vězňů, tak by řekli, že v jejich okolí lidé páchali ještě horší věci, ale že je "nechytli".
Jsme tedy spravedlivější i rozumnější?
