Bolí mě u srdce pokaždé, když slyším slovo "nelegální migrant", protože to evokuje představu, že člověk nemá právo jít do světa a získat tam zkušenosti. A také, že jde většinou o uprchlíky z válečných oblastí.
V české literatuře 19. století je nemálo zmínek o tom, jak se mladí lidé, muži i ženy, vydaji na zkušenou do světa. Od tovaryšů se čekalo, že půjdou na zkušenou do světa, mnoho českých dívek šlo sloužit, především do Rakouska a do Vídně.
I náš český Honza vyrazil na zkušenou do světa. Dokonce mnohdy získal ve světě nejen třeba pytel dukátů, ale často svou chytrostí i princeznu a půl království.
Na Karlově mostě máme sochu Bruncvíka, syna českého knížete, který chtěl získat lepší erb a vypravil se do světa, kde zažil mnohá dobrodružství. Díky tomuto Bruncvíkovi a tomu, že v dálných zemích zabil strašlivého draka, máme v českém erbu LVA, na kterého jsme patřičně hrdí.
Ve starých řeckých bájích se chování k cizincům a poutníkům také oceňovalo. Bůh Zeus a jeho posel Hermés se často převlékali a zkoušeli lidi tím, že putovali a žádali o ubytování. Když v jednom příběhu nenalezli pohostinství, kromě u nejchudšího páru Fylemona a Baucis, tak na celé město seslali potopu.
Řecký rek Odysseus dokonce zkouší svého pastýře, jaké mu poskytne pohostinství, poté, co se se skrytou identitou vrátil po mnoha útrapách z Tróji.
I Bible a tzv. Stará smlouva píše o tom, že člověk byl cizincem v Egyptě a že se tedy má k cizincům chovat hezky. V Job 31:32 se píše: "Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán"
Talmud zmiňuje povinnost chovat se hezky k cizinci celkem 36x (srov: Hrebenar, 2020).
Podobně i v českých pohádkách chodí po světě Pán Ježíš a svatý Petr a obvykle pohostinství nenaleznou u bohatých, ale u těch nejchudších.
V romských pohádkách je to běžné, že romský tatínek řekne, že mají dětí jako hvězd na nebi, tak se u nich vždycky najde kousek slámy, kde může poutník složit hlavu.
Proč, když sami pro sebe máme tuto hodnotu, že je dokonce žádoucí jít do světa, proč ji upíráme druhým?
Ještě před válkou v Syrii jsem přemýšlela o tom, jak se cítím privilegovaná, že díky svému pasu mohu odjet téměř do jakékoli země světa a žít tam a také se tam pokusit hledat práci. Zatímco v jiných oblastech světa, např. na Blízkém Východě, když mi průvodkyně cestovatelů v Iránu řekla, že nikdy nebyla v zahraničí, třeba v Turecku.
Já si uvědomuji, že náš desetimilionový stát neunese dalších deset milionů dalších lidí. Nemůžeme se ale spravedlivěji chovat alespoň v jazyce, ve způsobu, jak mluvit o lidech, kteří mají oprávněnou touhu, aby se jim vedlo lépe, popř. skutečně utíkají z válkou zasažených a postižených oblastí?
Tuším, že cesta nápravy pro ostatní státy světa bude přes nové programy podpory v jejich zemích, aby neměli potřebu tolik riskovat své životy a jít za štěstím.
Vzpomínám na 90. léta, když jsem se dostala poprvé na Západ, kdy mi několikrát řekli slovo "Zlatý Západ", "Goldene West" a zkoumali mé představy o Západě, jestli si myslím, že tam padají, jak se u nás v Čechách říká, pečení holubi do pusy a zdůrazňovali, jak byli chudí ještě po válce.
Takže navrhuji nepožívat nálepkující a hodnotící pojem "nelegální migrant", namísto toho je vhodnější slovo "uprchlík" nebo i jen "žadatel o azyl" a až následně "migrant", protože zda je jeho pokus vstoupit na území Česka legální nebo ne, to posoudí až následné správní azylové řízen. Proč dávat do hovoru "posuzování", když nevíme, zda je uprchlík nebo žadatel o azyl legální nebo ne?
Přeji nám všem více míru v duši a větší spravedlnost ve vnímání světa okolo sebe.
Použitá literatura:
Hrebenar, J. Již staří Židé zaručovali uprchlíkům rovné zacházení a ochranu před bezprávím. Respekt, 2.9. 2020.
