Nabarvené ptáče aneb předpoklady, stereotypy a interpretace v kontextu hodnocení

"Buďte užiteční, nepomáhejte," zní jedno užitečné a respektující (klienta) pravidlo v konstruktivistickém přístupu. Jak to souvisí s předpoklady, stereotypy a interpretací? Plus dva tipy na zajímavé cvičení.

Kdysi mi jedna supervizorka řekla, že nejdůstojnějším úkolem pedagoga je umět poznat a integrovat outsidera, tzv. „černou ovečku“ v kolektivu. Jsem si jistá, že valná většina pedagogů takovou integraci dětí ve své třídě vědomě či nevědomě realizuje. Některé černé ovečky se ve třídě nemusí podařit integrovat z důvodu nereflektování vlastních implicitních předpokladů a stereotypů. Již po mnoho let pokládáme v rámci pomáhajících profesí a pedagogiky za samozřejmé pracovat na vlastním osobním rozvoji, navštěvujeme vzdělávání v reflektivním učení, zavádíme videotrénink interakcí, popř. absolvujeme nejrůznější sebezkušenostní krátkodobé či dlouhodobé kurzy, zavádíme do škol supervizi.

Pro zopakování známého zmíním, že supervize je profesionální setkání s kvalifikovaným odborníkem, supervizorem, který konzultuje s jednotlivým učitelem nebo celým učitelským sborem a pracuje na tématech, která mohou způsobovat potíže v profesním kontaktu. Latinské sousloví super – visio – představuje (laskavý) nadhled a laskavý pohled na supervidovaného člověka. Učitel se tedy nachází v prostoru s laskavým člověkem, který mu pomáhá v sobě objevit a rozeznít zdroje, vlohy a dovednosti, které mu pomohou být lepším odborníkem ve své profesi. Supervize využívají dlouhodobě profese psychologů, psychoterapeutů, krizových pracovníků a sociálních pracovníků, mnohdy je dokonce zákonem umožněna jako součást povinného pracovního vzdělávání. Supervizor může pomáhat s problematickou komunikací ve třídě, práce na kázni ve třídě, zpracování traumatické události, která se stala ve třídě nebo ve škole. Supervizor je vázán mlčenlivostí o tom, co se dozvěděl v průběhu konzultace. Supervizor také nehodnotí svého komunikačního partnera, nedomnívá se, že všichni bychom měli být odchodem z vysoké školy dokonalými a na praxi 100% připravenými lidmi.

V následujícím textu se zamyslím nad našimi předpoklady o sobě, druhých, světu a vztáhnu je na možné stereotypy, které následně mohou ovlivňovat pedagogickou práci, především hodnocení žáků. Tento proces je možné reflektovat v rámci cesty vlastní sebezkušenosti.

K obecné lidské zkušenosti patří, že si se svou přítomností v „tady a teď“ neseme i svou minulost, všechny naše individuální, ale i rodinné, skupinové a kolektivní jednání. Tato minulost se stává součástí naší identity a projevuje se v přesvědčeních,

i „předpokladech“, jak funguje život či svět, co je vhodné a správně v životě dělat nebo nedělat, dále co vede k úspěšnému životu, jakým způsobem naplňovat své potřeby a zda naplňovat nebo nenaplňovat potřeby druhých lidí, zda a jaké věci jsou dovolené, tolerované či nedovolené. Předpoklady vyjevují to, jak člověk jako jednotlivec i jako součást určité sociální skupiny vnímá sebe, druhé a také i obecněji svět okolo něj.

Pojmem „předpoklad“ rozumím skutečnost vlastního vnímání a interpretace sebe a druhých v kontextu životního světa. Toto vnímání pokládám za nepřenositelné a jedinečné, specifické pro každého člověka. Do „předpokladů“ zahrnuji i zkušenosti, a to osobní i z kontextu rodiny, či profesního života. V „předpokladech“ jde často o zvnitřnělé vědomé či nevědomé vnímání zákonitostí bytí lidské psychiky, např.: Je člověk svobodný nebo je něčím determinován, např. přírodou anebo rodinným systémem a rodinnými vztahy? Je pro člověka (dítě) lepší, aby kultivoval vnitřní motivaci ke svému konání nebo je lepší aby byl řízen motivací vnější, např. pokyny nebo příslušností k určité skupině? Je dítě samo o sobě dobré a koná to nejlepší, co v danou chvíli umí, i za cenu, že se může někdy mýlit nebo dokonce udělat nějakou chybu nebo je člověk, potažmo dítě tvor málo odhadnutelný, spíše prohnaný a usilující výhradně o usnadnění života a svůj vlastní prospěch?

A jaké jsou naše předpoklady o lidských vztazích? Jak vznikají? Jsou vztahy mezi lidmi založeny spíše na spontánnosti nebo je tato spontánnost podle našeho vnímání spíše škodlivá nebo krátkodobá? A co z dlouhodobého hlediska, čím se podle vašich předpokladů udržují lidské vztahy? Jak rozumíme bytí ženou nebo bytí mužem? Vnímáme u nějakého z obou pohlaví nějakou výhodu nebo naopak nevýhodu? Jak vnímáme úspěšný život? Kdo je úspěšný a kdo je neúspěšný? Souvisí s úspěšností vzdělání, fyzický vzhled nebo materiální zabezpečení? Jak vnímáme bohatství? Je ospravedlnitelné být zabezpečený? Kdo jsou bohatí? Dosáhli svého majetku poctivou cestou? Jak vnímáme hodnotu lidské práce, popř. i hodnotu lelkování? Sdílíme tyto své předpoklady s někým, a to vědomě či nevědomě?

Lelkováním rozumím takový čas, v němž neprovádíme cílevědomě nějakou pracovní, domácí nebo volnočasovou aktivitu. Domnívám se, že umožnění určité části volného času „jen tak“, prostě jen „být“, lelkovat, může být užitečné pro osobní rozvoj jednotlivce. Vzpomeňme i na známou pověst o fyziku Isaacu Newtonovi, který údajně v době objevu pospával pod jabloní, přičemž ho ze snění probudilo padající jablko, které ho inspirovalo k formulaci zákona o gravitaci.

K předpokladům můžeme zahrnout o způsob nekonání nebo nehovoření o určitých věcech, to, co je vnímáno jako zakázané a nedovolené. I jednotlivá rodina, rodinný systém, si tvoří specifický a jedinečný způsob, jak mluvit či nemluvit a o čem mluvit či mlčet. Rodiny či příbuzenstva, také i socioekonomické skupiny mohou mít vlastní způsoby vnímání radostí a obtíží i způsoby, jak tyto situace zvládat (může jít o aktivní či pasivní přístup k zvládání obtížné situace, útěk z této situace, uzavření se do sebe versus přílišné hovoření o problému, nebo i další způsoby zvládání či nezvládání). Rodinné systémy si vytvářejí své vlastní jedinečné rituály, ale také i svá vlastní tabu.

Odlišné předpoklady o sobě, druhých a světu bude mít dítě z dětského domova nebo ze znevýhodněného prostředí, které si dlouho a náročným způsobem buduje sociální kontakty a interakce, učí se novým způsobům vnímání reality a zvládání každodenních obtíží. Opět jiné předpoklady bude mít vytoužené starších rodičů, jiné předpoklady a zkušenosti se světem může mít dítě z mnohačlenné rodiny, další rozdíly mohou být při vnímání velikosti bydliště, zda jde o město, městečko či menší obec..

Cílem učitelů a pomáhajících pracovníků je hledat a odkrývat tyto předpoklady, jak u sebe, tak u dětí a hledat v nich nové možnosti, rozšiřovat jejich spektrum, podněcovat k odvaze ke změně, hledat a podporovat nové originální řešení, jak žít právě s tím backgroundem, které daný člověk má. Toto podporování a podněcování se může dít také prostým „nezasahováním“, reflektovanou důvěrou v to, že člověk má potřebné kompetence k tomu, aby využil svého potenciálu a použil dovednosti ze svých předpokladů o sobě, druhých, světu.

TIP na cvičení: Zkuste si nad svými předpoklady chvíli sednout, popř. si je napsat. Překvapilo vás něco? Jaké si myslíte, že mají předpoklady kolegové okolo vás? V čem se liší předpoklady vás učitelů od předpokladů dětí, popř. Jejich rodičů a kde mají shodu, průnik? Jak je to důležité, že se shodujete nebo lišíte?

Při zamýšlení se nad tématem reflektování reality není možné opominout milníky vnímání druhých, stereotypů, popř. i možných kognitivních omylů, které máme všichni lidé a jež se můžeme také dopouštět. Je třeba zmínit, že stereotypy jsou nevyhnutelné pro náš každodenní život. Zkuste si jen cvičně představit, že bychom se vědomě rozhodovali v každé situaci, která nabízí možnost volby. Začněme třeba ranním vstáváním. Už zazvonění budíku nabízí volbu mezi několika možnostmi, od zamáčknutí budíku po natočení budíku až po nezbytné vylezení ze slastných peřin. Rozhodování a volby však následují hned poté – vstát tedy jednou nohou nebo oběma? Vyskočit z postele nebo pomalu se vysoukat? Jít do koupelny bosky nebo si obout papuče? Jít přímo do koupelny nebo nejprve otevřít okno? Jít potmě nebo rozsvítit světlo? Pozdravit partnera nebo se vyplížit tiše z místnosti? Takto bychom mohli pokračovat a zajímalo by mě, v kolik hodin dopoledne bychom padli vyčerpáním.

Zkusme přijmout pro tuto chvíli za svůj předpoklad, že v sociálních vztazích není možné hovořit o možnosti poznání objektivní reality. V lidských interakcích poznáváme vždy subjektivně. Např. objektivně měřitelnou teplotu 23 stupňů Celsia v místnosti může někdo hodnotit jako „příliš teplo“, jinému člověku bude oproti tomu „spíš chladněji“ a třetí osobě bude v místnosti „normálně“. Přitom budou ve stejné místnosti se stejnou teplotou. Kromě subjektivně vnímaného rozlišujeme také „interpretaci“ dané události. Pokud zůstaneme u vnímání teploty např. Ve školní třídě, interpretace člověka, kterému je v místnosti teplo, že „škola zbytečně vyhazuje peníze na topení“, člověku, kterému je zima se může jevit, že „škola příliš šetří a nemyslí na komfort a zdraví učitelů a žáků.“ A to jsme stále v jedné místnosti, kde máme jistý společný jmenovatel, a to možnost objektivně změřit teplotu v místnosti.

Ve většině komunikačních situací, kdy podobné ukotvení ve společném bodě nemáme, je třeba akceptovat, že to, co slyšíme je interpretace něčeho, co jiná osoba v komunikaci mohla vnímat naprosto odlišně. Takže se může stát, že pokud s třídou absolvujeme hodinu např. češtiny a poté požádáme žáky, aby jednotlivě vyprávěli o tom, co předchozí hodinu právě zažili, a poté si videa pustíme za sebou, možná by posluchače ani nenapadlo, že všichni žáci hovoří o stejné hodině

Sociální konstrukcionismus a jeho hlavní představitel Gergen postulují předpoklad, že si náš sociální svět konstruujeme, tedy vytváříme v rámci lidských vzájemných interakcí a vztahů. Člověka tak nově definujeme jako vztah s druhými, tvořícího lidské vztahy a vtaženého do sociálních jevů a kontextů. Člověk v tomto pojetí reaguje na životní příběhy, životní konstrukty a identity sebe i druhých a v rámci této výměny probíhá změna a nové utváření identit a konstruktů o sobě, druhých a světu. Tato reflexe svých předpokladů a představ o světě může pedagogům pomoci efektivněji pracovat s žáky i s jejich rodiči

Pokud akceptujeme postmoderní optiku pohledu na svět, pak námi vnímanou realitu, svět se dá vnímat jako svého druhu možnost sociálního konstruktu. „Právě interakce lidí je tou činností, kterou je význam vytvářen“ (de Shazer). Neboli, jinak řečeno, význam vnímaného je vytvářen interakcí, nikoli však pouhým pojmenováním této interakce. Svět je v postmoderním paradigmatu vnímán jako vytvářený v jazyce a v konkrétní přítomné chvíli s konkrétními lidmi. To je důvodem, proč se má za to, že je zkomplikováno až znemožněno nalezení a dokonce i postulování nějakých obecně platných zákonitostí.

Respekt, krása užitek spolupráce

Dalšími užitečnými vodítky pro porozumění hranicím možnosti pedagoga mohou být principy respektu k druhému člověku, krásy a důstojnosti spolupráce a užitečnosti profesionální spolupráce. Tyto principy mohou být nápomocnými vodítky při reflektování vlastních stereotypů v komunikaci, tvoří naši psychickou nezdolnost (resilienci) a napomáhá prevenci protiburn-out syndromu.

Systém třídy a systém rodiny a jeho homeostáza

V reflektování rodinné terapie si pomáhající profesionálové při své práci všímali, že rodina či rodinný systém je homeostatický, ve svých konáních a aktivitách či neaktivitách se stabilizuje v rovnováhu a že pokud v rodině nastává problém, je to právě on, tento problém, který udržuje systém pohromadě (např. dítě s enurézou zachraňuje bortící se manželství rodičů, kteří se namísto vzájemných hádek starají o dítě a přemýšlí, jak mu nejlépe pomoci). Rodinná terapie a postmoderní přístupy v terapii zaměřuje svou pozornost k tomu, jak rodina a jednotliví její členové konstruují problém a své představy o sobě, druhých a světu. Respektování toho, že je možné, aby se v rámci jednoho rodinného nebo třídního systému objevilo a dokonce existovalo vedle sebe několik svébytných realit, které se eticky snažíme přivést v dialog a osvětlit je tak, aby mohly vedle sebe existovat. Toto se v terapii dosahuje tzv. Cirkulárními otázkami. Na to, co chceme zjistit, se doptáváme ostatních členů rodinného nebo jiného systému? Např. Kdo je v rodině nebo ve třídě nejvíce šťastný? Kdo je nejvíce nešťastný nebo kdo nejvíce trpí?

Cvičení na přerámování negativních nálepek u druhých:

Pro respektující komunikaci a kooperaci v rámci třídy není příliš nápomocné, když druhé nálepkujme, neboli označujeme je negativními vlastnostmi, které na druhých vnímáme

Vlastnosti jako líná /-ý, egoistická /-ý, skoupá /- ý na slovo, nesamostatná /-ý nepomáhají pro spolubytí a neotevírají důstojné možnosti pro zachování sebeúcty druhého člověka. Pokud druhé označíme takto negativně, nutíme je tak buď k tvrdohlavosti a vytrvání ve svém stanovisku nebo jim nezbyde nic jiného, než ztratit před sebou samými tvář a popř. Se omluvit za něco, co sám jako chybu nepokládá. Naopak, respektující postoj hledání pozitivních konotací může naopak usnadnit a komunikaci s partnerem v respektu a při zachování krásy komunikace. Námi vnímaná „nesamostatnost“ u druhého může být přerámována jako o vlastnost člověka, který preferuje spíše spolupráci s druhými nebo dokonce jako rozvážnost, která se brání udělat chybu. Možná vás napadají i jiné možnosti, jak vnímat někoho, koho bychom onálepkovali jako „nesamostatného“?