Mám dceru... Je to nejhorší případ, se kterým jsem se kdy potkal...

Tak jako v pomáhajících profesích se pracovníci připravují na nejhorší případy, se kterými je možné se potkat, aby nebyli překvapeni, ale mohli okamžitě reagovat, tak podobně i organizace Dark Side připravuje své pracovníky na...

Tento text je námětem na sci-fi fantasy....

Nechť jsou všechny živé bytosti živé - a šťastny.

Příběh se odehrává na jiné planetě, v jiném časoprostoru.... daleko daleko od planety Země. Obyvatelé se nazývají labinakové a polovinu obyvatel mají na to, aby je milovali a vychovávali. Každý labinak má jednoho a podobně jako vir nechce, aby jeho hostitel umřel, ani labinakové nechtějí, aby osoba, kterou milují a vychovávají, umřela, ale někdy se to prostě stane.... a je to smutné, labinakové toho upřímně litují, ale nemohou dělat nic jiného.

V pomáhajících profesích máme tzv. kazuistické semináře, kde se probírají (anonymně pochopitelně) složité a vlastně i nejsložitější případy, se kterými se pracovníci dosud setkali, aby tak připravili nové pracovníky na výkon profese a životní cesty labinaka.

Proto třeba pracovník krizové linky "ustojí" i dost dlouhé mlčení klienta a nezavěsí telefon, protože je na takovouto situaci připravený a vycvičený.

Podobně i pracovníci organizace Dark Side, oni by se jistě nenazvali katy, ale těmi, co přivádějí vybrané lidi "nahoru", "ke hvězdám", chtějí, aby člověk po tom hrozném utrpení byl konečně šťasten -a  oni mu v tom ochotně pomáhají.

Pracovníci mají děti, jsou to dcery a synové. "Mám dceru" a "mám syna", je pojem, který by v druhém měl vyvolat pocit hrůzy a chuť utéci na druhý konec světa. Pracovníci své dcery a syny nezavraždi, k tomu se neuchýlí, oni mají něco mnohem mnohem silnějšího. Umí směřovat jejich život a být neustále s nimi... až do chvíle, kdy jim nezbyde vůbec vůbec nic. A tam začíná ta cesta na novo. Tak se teprve stanou pravou semknutou rodinou, která svého člena doprovází všude.

Pracovníci organizace, neříkejme jim kati, ale třeba labinakové, potřebují také být připraveni na nejhorší situace, které mohou nastat, proto jim odvážně čelí a také si je ve výcviku záměrně připravují. A přitom je jejich cílem jít tak nepatrně pomalu, že si současně zachovají citlivost až v nejposlednějším konečku prstu, který si právě výchovou trénují. Člověka nedodělají, vezmou si vždy půlku a jsou připraveni velkodušně i půlku dát. To se naštěstí neděje moc často, a pokud se to stane, velmi rychle pracovník odebere vše, co dal a pochopitelně ještě něco návdavkem k tomu.

Hlavní výzvou je slovy Shakespeara: Ve jménu světla světlo světlem  ehm... ehm... Shakespeare napsal vraždit, ale naši labinakové by toto slovo nikdy nepoužili - řekněme tedy milovat. Je to obrácený sadismus, řekli by - oni jsou tak dlouho masochističtí, až je sadistická osoba, kterou milují a tedy může být sadistický i on, ale jen když začal druhý. To je technika Masařka, o které jsme již psali.

Není nic smutnějšího, než když doprovází mladičkou nadanou dívku, která se nemohla realizovat, jen ochutnala, třeba zpěvu - až ke smrti, nebo chlapečka, kterému už v dětství odebrali rozum, protože to tak bylo rozhodnuto, aby také sloužil ostatním jako výuková pomůcka homo naledi, předchůdce člověka, takže vlastně opice. Nebo když třeba pěti dětem umře pár dnů po sobě maminka i tatínek - je to hrozná bolest.... Ale musí ji vydržet, ustát, nepokakat se.

Protože život  a smrt, to není legrace, je to vážná věc.

Jsou také svým vychovávaným absolutně (nebo spíše limitně blížící se absolutnu) věrni - jsou s nimi neustále, zvláště v nejhorších chvílích znásilnění, když padá z okna nebo ze skály nebo když je vražděn. Cítí a společně prožívají veškeré pocity bolesti, bezmoci, studiu, viny, křivdy a zklamání. 

Vždy když něco způsobí, třeba rakovinu, tak je to pro dobro vychovávaného, něco ho chtějí naučit, nikdy to není jen tak, má ho to něco naučit, má objevit své poslání.

Další výzvou je, ustát i to, že budou dělat miminko od prvního dechu narození. Už od první chvíle je dáváno do programu "jeho žena" a do prány za každé zaplakání, řev, kopání nožičkou. Ale není to obyčejné miminko, je to miminko jejich táty, čistého srdíčka. Chovají ho a plánují mu budoucnost. Musí ovšem sloužit, jako všichni ostatní - tu si na něm brousí prsty jedni pracovníci, tu armádě, tu lidu do programu PES, slouží prostě do roztrhání, jak se říká.

A také se na něj těší budoucí hlavní šéf, chodí ho průběžně pozorovat už od prvních školních krůčků, ví o něm a o každém jeho kroku a také všechny kroky miminka, batolete a později školáka a dospělého člověka řídí.

Má srdce, takže srdce mu říká, co je třeba dělat. Vzhledem k úkolům, které "jejich dítě" má plnit, je potřeba, aby bylo znásilněné a aby šlo do sexuálních programů. "Jeho dítě" totiž projde všemi programy, absolvuje všechno, než ho předá případně poslední instanci.

Na co se ale vůbec netěší a co je v centru celého jeho usilování a kolektivního tréninku "být chlapem" a "mít udělané srdce" - protože na každém ze svých milovaných a vychovávaných dětí učí i své podřízené.

Co potřebují vědět, je všechno.. všechny pocity, hnutí, myšlenky člověka, který ví, že je zdeptán, už nemá kam jít, že je konec, že je .... potřebují s ním prožívat, jak se pokaká zoufalstvím a bolem, jak prosí, smlouvá, nadává.

A to nejhorší je - je to jeden z nás - los mohl padnout na kohokoli z nás.

A také, je tu od miminka... pamatujeme si pach jeho hovínka, když se narodil, všechny jeho prohřešky i světlé stránky. Pamatujeme si, jak mu jiná složka dávala tasemnice nebo jiné nemoci, jak tu ležel se zlomenou páteří... Byli jsme s ním, když ho znásilňovali a budeme věrni a  zůstaneme s ním až do konce. Neměl rodinu, ale my, lebinakové budeme jeho rodina a budeme tu s každým jeho dechem, pocitem a myšlenkou.

Naši lebinakové prolomili další hranici, umí zase o kousek víc, než jejich předkové. Budou povýšeni v rámci mezinárodní organizace.

Ať jsou všechny lidské bytosti živy a šťastny.

Jedná se o námět na sci-fi.