Žilo bylo jedno království, kde se všechno točilo kolem bubliny. Polovina lidí bubliny dělat mohla a druhá polovina nesměla. Král se jmenoval Bublina.
Chtěla jsem původně psát pohádku o skleněném stropě, který vnímá mnoho lidí, ve své profesi, že se nemohou dostat dál, nebo že jim vedoucí pořád hážou takové klacky pod nohy, že to vypadá, že něco jako jedou na kole, ale protivítr je tak silný, že se nehnou z místa, i když vyvíjejí maximální energii. Přemýšlela jsem o nějaké inspiraci na motiv pohádky o dívce, která se pokoušela dostat na skleněnou horu, ale dopadlo to jinak... Tak poslouchejte pohádku o bublinách.
V jednom království za dalekými horami a dalekými řekami, a také za mnoha pouštěmi, žil král, který se jmenoval Bublina. Měl rád legraci a denně se musel bavit.
Prostě legrace a čistota byla na prvním místě.
Král si národ rozdělil na dvě poloviny. ale druhá polovina nevěděla nic o tom, jak to má první polovina. Tedy, jedna polovina to věděla -- ta, která směla dělat bubliny. A náramně si to užívali. To byla ta legrace.
Lidé z první poloviny mohl dělat bubliny a druhá polovina ne. Navíc, když si někdo z té poloviny, co mohla dělat bubliny, udělal bublinu vědomě před jiným člověkem, tak králova speciální jednotka toho člověka zabila. V klidu, prostě jen tak.
A když si nevědomě udělal bublinu člověk z té druhé poloviny, co bubliny dělat nesměla, ale nevěděli to, protože jim to nikdo neřekl, tak ta stejná králova jednotka zabila je, protože jim vyčítali, že tou bublinou chtěli někoho zabít. A zabíjet se nesmí, ani nenarozené dítě. To by byla vražda, a takové věci se u té poloviny, co nesměla dělat bubliny, hlídaly velmi velmi důkladně a přísně.
Byla to strašná legrace a král i jeho speciální jednotka se náramně bavili. Každý den.
Ještě v tom království měli speciální program pro tzv. politické vězně a celá vyvolená část společnosti, vymýšlela úkoly, jak rodinám politických vězňů znepříjemnit život a jak způsobit, když už nebyli ve vězení, tak aby ani na sekundu nezapomněli, v jaké žijí zemi a aby ani na sekundu nebyli ŠŤASTNÍ. Prostě jen tak, z obyčejných lidských radostí, chvilek sounáležitosti, z radosti z podařené práce. Do každé takové chvíle zasáhli naši pracovníci a bavili se tím, že tuto radost kazili. Měli u nich kamery a rodiny vyvolených tam chodili a hlídali, aby rodina byla náležitě chudá a aby opravdu neměli ani kousek ŠTĚSTÍ. Jak by jim uniklo něco a pustli by kousek štěstí do rodin politických vězňů, tak by mohli jít do programu také. Nejúspěšnější byli povýšeni.
Ještě v tom království věděli další věc, a to, že se na tyto politické vězně nesmí vzpomínat jako na hrdiny se ctí, ale jako na zločince. Čili pokud zločinci nebyli, bylo potřeba je z nich udělat. Tak pro jejich rodiny založily speciální program Ema Makropulos, druhý život, který nastane, když je člověk soustavně léta okrádán, šikanován, ponižován, zatlačován dolů a neví, že je to záměrný program., takže jednoho dne vezme věci do svých rukou. A tím začne další program, protože ne to šikanování a okrádání, to jim pracovníci jen DĚLALI JMÉNO, trest začíná právě v tu chvíli, kdy šikanovaná osoba vezme věci (spravedlnost) do svých rukou.
Je to takové mlácení gumovou hadicí, které hodně bolí, a není vidět. No, pracovníci nejsou žádní ne-inteligenti.... Ba právě naopak.
A teď si v tom království udělali bublinu.
