Pokud se Romové, kteří se pokouší studovat, pracovat a zařadit se do společnosti, setkávají s častým nebo neustálým odmítnutím, může se stát, že to jednoho dne vzdají a půjdou zpět do ghetta, odkud se tak pracně dostávali.
Naše společnost silně oceňuje úsilí a práci. Dá se říci, že je pochopitelné, že dává najevo, když má pocit, že někdo se nesnaží či nepracuje. Potud je úsilí majority chvályhodné. Ale je nutné generalizovat a zobecňovat podle např. barvy kůže, když pro momentální pocit nemá daná majoritní osoba žádnou oporu v "důkazech"?
Romská kultura je více než česká založena na pomoci a solidaritě, komunita byla na sebe naprosto odkázaná, rodinní příslušníci širší rodiny mají právo sdílet stejnou životní úroveň - podobně jako u nás manželé a děti. Jako majorita nepokládáme např. za mravné, aby jeden z partnerů žil jinou životní úrovní než druhý partner. Tato zvyklost má (jako všechno v životě, že) nejen svou světlou, ale i stinnou stránku. Pokud se vám jako Romovi "poštěstí" (z pohledu rodiny), že najdete práci, může se stát, že celá širší rodina, která to štěstí jako vy momentálně neměla, bude s vámi vaše štěstí chtít sdílet. Proto dříve mnozí Romové, kteří se chtěli mít lépe, museli rezignovat na rozvíjení vztahů s širší rodinou, omezit je pouze na nejbližší příbuzné a pak se integrovat do majority (p. Zima, učitel romštiny - osobní sdělení). To znamená, že se s přízní nestýkali, protože se očekávalo, že je budou podporovat - podobně jako by to očekávalo i mnoho Čechů od svého šťastnějšího příbuzného, který si našel skvěle placenou práci, práci v zahraničí nebo emigroval.
Uvědomujeme si, že pokud se naše děti posmívají ve škole romskému dítěti, že to může být dítě rodičů zdravotní sestry, lékaře, psychologa, právníka, novináře, který se pro svůj úspěch musel docela napracovat, možná i víc než my sami (dříve se říkalo, že k úspěchu musí žena vyvinout více úsilí než muž, platí to ale i pro hendikepované a etnické minority, už jen tím, že nejsou v majoritní kultuře doma). A také, uvědomujeme si, že tito lidé pro to, aby "byli jako majorita", museli často vzdát kontaktu se svou kulturou a širší rodinou? Nemají tedy žádnou oporu ve svém přirozeném prostředí, jejich prostředím a okolím, jsme my - majorita.
Psycholog Eric Berne řekl, že v životě dostáváme pohlazení (oceňující pohledy, pochvala, pozdrav od souseda, drobný dárek, dobrá známka ve škole, vše pozitivní v komunikaci), a občas se také stane, že nastane pohlavek (špatná známka, rozladěný vedoucí, nepříjemný kolega, ošidí nás v obchodě a pod.) Podle Berneho musí "pohlazení" převažovat nad "pohlavky", jinak "vysychá mícha", a to i doslovně, člověk, který dostává více pohlavků od života prostě onemocní, ba dokonce i ochrne.
Zkusme být k Romům, alespoň základně přívětiví, prostě proto, že o nich nic nevíme. Nevíme, jestli nejsou dárci krve nebo jestli nedobrovolničí s malými dětmi nebo nepomáhají starší babičce v sousedství. Nevíme, jestli proto, aby "byli jako my" nemuseli odstřihnout celou rodinu - tak jim zkusme jejich úsilí - alespoň občas - ocenit a pomáhejme to pochopit i naše děti.
