V našem imaginárním příběhu, kde zástupci armády chodí za lidmi a se slovy "mám dceru" nebo "mám syna" jim přeříkává velmi podobný příběh jako je jejich život. Nejhorší smrt je totiž vyděšením. K tomu je třeba pomalu odnést vše.
"Mám dceru" a "mám syna" svěřuje dojemně a starostlivě se muž se svým příběhem, které jako by z kopíráku vypadlo životnímu příběhu osoby, které to vypráví. Je to náhoda? Můj život jistě nezná, nikdy jsme se neviděli...
Tak by mohl vypadat životní příběh otroka vojáků v našem imaginárním příběhu, když se rozhodlo, ze skrytých a neviditelných šikan, škoděni a křivd bylo dost, osoba už nemůže být víc vytěžená, je "v síti" a jde "do kola". Ona už v tom kole několik let je, neví o tom ale a jen zatím sem tam tiše přemýšlí, jestli se nezbláznila nebo nezačíná být podezřívavá. Jak by ji mohl někdo sledovat? Vždyť to není možné? Copak státní instituce můžou někoho nelegálně sledovat? Určitě ne.
Mezitím je naše Anička přes čtyři roky "v kole" a lidé jí dávají najevo, že vlastní mnoho věcí, což tato komunikace probíhá tak, že se jí věci rozbíjejí, třeba přijde domů a má postupně rozbité všechny přístroje, a to i nové, málo používané nebo opravdu zasloužilé, co vydržely i přes 20 let... nastiply počítač, ačkoli ji nespadl nebo rozbitou střechu, že se i opravář diví, na jak neobvyklém místě je rozbitá, obvykle se totiž rozbije na místě, které je nejvíce namáhané. A může si rozmyslet, obviňovat z toho někoho.. Je prostě bezprávný otrok, na němž si získává imaginární armáda sebevědomí, podobně jako ve známé pohádce Jak se budí princezny, kdy prvorozený princ si velmi přál ukázat svou statečnost a bojovat s medvědem, tak že protože byl nemocný, bojoval se svým převlečeným služebníkem.
Když se naší "nové rodině" zdá, že toho má doma moc, tak prostě ji z bytu věci zmizí, však si nemá komu stěžovat, když by to udělala, byla by "blázen".
Střih... Jsme o 25 let dříve, na návštěvě u velmi chudé babičky a její psychicky nemocné sestry, která při daru ubrusů křičí: "Ne, my nemůžeme mít ubrus, my jsme chudí a chudí lidé ubrus nemají..."
Střih: Tatínek vypráví o svém dětství, jak jako malý chlapec šel se svou maminkou do města a jak na ni byly neustále upřeny všechny pohledy mužů a že tomu nerozuměl, později pochopil, že se jí dívají na ňadra.
V našem imaginárním státě "všechno" a "nekonečno" se dávají "do programu" i velmi mateřsky vyvinuté ženy, tedy ženy s nadry, aby neevokovaly soucit a mateřství. Náš otrok Anička, která konečně po čtyřech letech "v kole" pomalu pochopila, kde žije, že celý život byla sledovaná, a to nejen ona, ale i celá rodina, a to po celou dobu. Armáda zná každičký detail jejího života a také ji vše neustále lid připomíná.
Její rodina, jak pochopila, byla rodinou Čistého srdíčko, to byl asi dědeček. Rodina popisovala obrovskou chudobu, zabrání polí a žádný důchod praprarodičů, v rodině se tradovalo, že babička vaří z velmi levných surovin, protože byli chudí.
Pochopila, že dědeček asi předpokládal, že jeho úkolem je mít čisté srdíčko a odmítl vykonat nějaký rozkaz, který se mu příčil. Naše Anička tipuje, že to mohlo být buď dělat rodiče nebo manželku a matku. Problém je, že kdo dělá matku nebo dá do programu rodiče, toho může někdo zabít také. Jenže nevěděl, že teď nově se musí i poslechnout jakýkoli rozkaz.
Ono totiž, když lidé dělají stejnou věc, rozumej špatnou věc, třeba fiktivně v našem příběhu by to bylo, že část lidí můžou ukázat ukazováčkem na jiného člověka, a ten potom naše armáda nebo organizace Dark Side tak dlouho miluje a hladí až vyhlazení, že prostě jednoho dne odejme "nahoru", "stane se hvězdou". Stejně je to, když lidé musí dávat do programu "hlazení až k vyhlazení" a "hvězdy" svoje rodiče, při otevírání srdíčka mají stejné příznaky, je třeba jiné intenzity, podle případných jiných dobrých skutků nebo obalu na srdíčku. Takže kdyby jim otevírali srdíčko ve stejnou dobu na více místech, tak může vzniknout potenciálně mnoho případů stejné nemoci.
Anička pochopila, že z dědečka je exemplární příklad, že celá jeho rodina se stala výstrahou všem. Pochopila, že je několik trestů: zničení kariéry, zničení budoucnosti dětí, prznění dětí, a odebrání peněz a také program výbuch plynu v domě nebo autonehoda. Vojáci prochází se svými manželkami kolem zchudlé rodiny a ukazují manželkám, jak oni se mají dobře a aby si vážily toho, že je mají rádi, protože by je mohli dát také do programu.
Celá rodina je neustále nahrávána na kamery a všichni chodí na štáb pozorovat, aby viděli, co se může stát jim. Stále, i 60 let, dokud rodina nezanikne. Děti o tom nesmí vědět, dozví se to, až "armáda, rodiče" rozhodnou dar děti "do kola". Ve chvíli, kdy by o tom promluvili nebo děti upozornili, jsou "do kola" a to je konec.
Anička pochopila, že vojáci nechtějí umírat ve válce a vymohli si jakási privilegia, mezi něž patří i to, aby mohli dělat děti, "vybírat si manželky", ovšem ne skutečné manželky, ale ty, které zemřou, a jsou pro to určené už od miminek. Ony totiž reálné manželky jsou vlastně milenkami, protože "srdíčko" dávají té, co zemře a oni dostanou obal na srdce a vstupenku k povýšení. Ještě předtím musí přijít o všechno, a to doslova a do písmene o všechno: o jméno, o rodinu a přátele, a také o úspory a vybavení bytu, které ji pomalu a dlouho armáda a program PES střídavě ničí a střídavě odnáší.
V našem imaginárním státě se vymyslelo, že budou dělat "manželky" komerčně, prostě kdo zaplatí, dostane jako servis zaběhnutý a dokonalý servis armády a lidí, to je program PES, ti vybranou dívku popřípadě, kdy to nepůjde, dodělaji a ten, co "dal srdíčko" a celou dobu přihlížel mučení, týrání, okrádání a dávání na pranýř, ale i také smutek, zklamání, zuřivost a naštvání otrokyně, ten za to dostane odměnu, jakýsi obal na srdíčko, který osobu chrání a je také podmínkou vstupu do "vyšší společnosti".
A že právo "dělat" je mají i prezidenti, třeba prezident zdánlivě nepřátelského státu, který zrovna válčí s půlkou světa. Že jako miminko byla darovaná tomuto dnes nepřátelskému státu a on si může poroučet, co chce, aby se s ní dělo. Jak se k ní rodiče budou chovat? Dostane jako batole tasemnici nebo roupy či žloutenku? Má být znásilněná? Nesmí najít partnera? Nesmí mít děti? Kdy půjde do kola? Zmizí ji kompletně vše zařízení a vybavení z bytu, protože si vzal ubrousek z obědu nebo zaplacené mydylko v hotelu? Armáda ve spolupráci s občany programu PES, kteří za svou snahu dostávají poukázky na vitamíny nebo ke kadeřnici, vše zajistí.
Anička pochopila, že otroky nejsou jen tyto děvčátka, ale i chlapci. Co na tom, že v naší imaginární zemi "všechno " a "nekonečno " už dávno vojna není povinná, do války na jiné kontinenty se chodí dobrovolně a také že všechny státy mají už sjednocené všechny programy a ačkoli se navenek tváří, že jsou nepřátelské tábory, dělají si navzájem "záda" a dělají vše dohromady. Prostě s těmi válkami je to trochu takové divadlo, aby lidi měli o čem mluvit, o čem psát a čeho se bát. Nebo být vděční, že na náš stát nepadla volba, že ho jiný stát rozbombarduje na cimpr campr.
Věnováno památce Afgánistánu, Sýrie, Iráku a Ukrajiny. Jakákoli podobnost s přítomnými osobami je čistě náhodná.
Toto je pokračování námětu na sci-fi roman.
Krásný a šťastný Nový rok!
