V roce 1932 vznikla na americké "Službě veřejného zdravotnictví" tajná "Studie neléčeného syfilisu u černých mužů v Tuskegee". Muži se domnívali, že jsou léčeni, pozorovalo se však jejich pomalé umírání. Trvalo to do roku 1972.
Co bylo nejděsivější? Tvrdě pracující Afroameričané se syfilis svým (zpočátku bílým, pak černým) lékařům naprosto důvěřovali a věřili, že jsou léčeni.
Cílem studie bylo pozorovat, jak tito lidé umírají.
Ale nepředbíhejme.
Úplně původní záměr bylo pozorovat muže nakažené syfilisem asi devět měsíců a pak je začít léčit. Problematika byla společensky velmi choulostivá, především proto, že na začátku 20. století bylo nakaženo široké spektrum především chudých a negramotných černých lidí a později po 1. světové válce to bylo nemálo vojáků. Nikdo ale nechtěl moc hovořit o tom, že je pohlavně nemocný a neexistovala léčba, která by léčila něco jiného než následky.
Výzkum zaštítil Institut nemocnice v Tuskegee, což byla univerzita založená Bookrem T. Washingtonem. Výzkum také podpořila Rosenwaldova nadace, která však po pár měsících svou podporu odvolala. Účastníků bylo přislíbeno jídlo a léčení zdarma a kdo se nechá po své smrti pitvat, tak i příspěvek 50 dolarů na pohřeb.
Do výzkumu "neléčeného syfilisu" bylo zahrnuto 399 mužů se syfilis a 201 mužů jako tzv. kontrolní skupina, jednalo se tedy o zdravé muže. Výzkumníci řekli lidem, že mají "špatnou krev" a na tu je budou nyní léčit. Negramotní nemocní rolníci dostávali tabletky aspirinu a železa a věřili, že jim bílí lékaři pomáhají. Nebyli informováni o vážnosti své nemoci.
Po odmítnutí podpory Rosewandovou nadací ambiciozní lékař Thomas Parran nalezne řešení, které spočívá ve spolupráci s Centrem pro klinický výzkum pohlavních chorob v Hot Springs v Arkansasu. Toto centrum však potřebuje až jedince v posledním stadiu nemoci, popř. již mrtvé jedince na pitevní stůl.
Takže tímto vznikla nejlevnější klinická studie, protože Institut nestála ani dolar. Na pozadí tohoto počinu je docela obyčejný rasismus.
Lékař Parran již v roce 1934 publikuje výsledky svého pozorování zhoršování zdravotního stavu tvrdě pracujících syfilisem nakažených Afroameričanů. Lékařští kolegové oceňují tuto studii, ale netuší, že nemocní Afroameričané nemají potuchu, jakou mají nemoc, ani to, že jim není poskytována žádná léčba a ani že neví o výzkumu..
V roce 1943 byl objeven penicilin, který již syfilis uměl spolehlivě léčit. I přesto, že všichni v okolí, kdo měli syfilis, byli penicilinem léčeni, tak mužům z Tuskegee byla tato léčebná a život zachraňující možnost odpírána.
Všichni lékaři v okolí dostali instrukci, aby neposkytovali mužům z Tuskegee žádnou lékařskou péči, která by jim mohla pomoci.
Vztahy mezi "hodným bílým doktorem" a rolníky začínají být napjaté, protože rolníci se dozvědí, že muži s podobnými problémy v okolí dostávají jakési "očkování" a že se jim pak uleví.
"Výzkumným týmem" byla dokonce angažována afroamerická zdravotní sestra, která v minulosti bojovala proti rasové segregaci, dokonce se zasloužila za rozvoj "pojízdných škol", která jim měla pomáhat zabraňovat dostat se k řádné lékařské péči.. Té tedy rolníci opět uvěřili a žena pečlivě hlídala, aby se muži nedostali k lékaři, který by jim mohl pomoci. Žena údajně "věřila, že oběť těchto lidí přinese pokrok v léčení syfilis."
Když vypukla 2. světová válka, tak asi 250 mužů z Tuskegee (asi z vděčnosti za prokázanou nadstandardní péči a léčbu) chce narukovat do americké armády a bránit vlast. Armáda by je také ochotně přijala a léčila, skupina "výzkumníků" tomu ale účinně zabránila, aby dokončili svou studii až na pitevní stůl.
Experiment zaštítěný "Službou veřejného zdravotnictví" začnou vést sami afroameričtí lékaři. Nikdo nakaženým neřekl, že nemají mít sex, narodilo se tam tedy 19 nakažených novorozenců, ani ti nebyli léčeni, nakazily se jejich manželky.
Po 2. světové válce vznikl Norimberský kodex (1949), který jasně definoval omezení pokusů s lidmi a nutnost informovaného souhlasu účastníků výzkumných studií. Experiment v Tuskegee byl proti principům Norimberských zákonů.
V roce 1964 je signována Helsinská deklarace, která zakazuje podobně nelidské experimenty s lidmi, jako se děly v nacistickém Německu.
Na neetičnost experimentu upozorňuje lékař Irwin Schatz, ale Služba veřejného zdravotnictví ho umlčuje.
Experiment se pokouší v roce 1966 utnout i výzkumník v oboru pohlavních nemocí, Peter Buxton. Americké centrum pro kontrolu nemocí mu však sdělilo, že experiment musí pokračovat do konce, aby měli výzkumníci k dispozici mrtvá těla pro pitvu. Toto stanovisko bylo podpořeno Národní lékařskou asociací a Americkou lékařskou asociací. I další snahy doktora Buxtona končí v úmorném administrativním kolečku hodném Kafkova zámku a v rasismu.
V červnu 1972 je v novinách publikována odpověď lékaři od Jeana Hellera - jedná se o článek v novinách Washington Star. Článek napsal, že Služba veřejného zdravotnictví brání lidem v Tuskegee v řádné lékařské péči. Příběh se objevil také v New York Times. Stát argumentoval, že celý výzkum byl veden na dobrovolnících a nemocní byli šťastní, že jsou léčeni a že celý výzkum vedli Afroameričané.
Díky tlaku veřejného mínění byl experiment ukončen. Zemřelo 28 mužů na syfilis, dalších 100 na přidružené komplikace. Z původních 399 mužů přežilo 78. Narodilo se 19 nakažených miminek a nakazilo se 40 manželek.
Za celý experiment nebyl nikdo potrestán. Organizátoři se hájili, že nelhali, pouze neříkali účastníkům "studie" všechno. Pozorování umírání pacientů nepřineslo naprosto žádné nové zjištění, které by medicína dosud neznala. Celý experiment v poslední fázi vedl Afroameričané.
V roce 1997 se prezident Clinton omluvil přeživším jménem amerického lidu.
Zdroj:
https://www.damninteresting.com/bad-blood-in-tuskegee/
https://www.idnes.cz/xman/styl/experiment-z-tuskegee-syfilitida.A171113_163223_xman-styl_fro
