Byla jsem biologický materiál II.: Nepodařený medicínský experiment (fikce)

Fiktivní příběh dívky, o niž se již od dětství "starali" lékaři pod vedením tamního Vojenského zpravodajství a ničili jí pomalu zdraví a psychiku. Byl to úkol pro získání profesůry z medicíny aneb zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Dívku a její rodinu od narození pozorovali a "vychovávali" jí. Cílem bylo, aby vše vypadalo "přirozeně", že je to v této rodině možné a aby nebyl vidět zásah zvenčí. Lékaři to měli jako součást technik loyjality organizované tamním Vojenským zpravodajstvím, které se zaměřovalo na získání elit ve společnosti a zajištění jejich loyjality. Čili bylo potřeba mít "pod svými prsty" nejen všechny ředitele podniků, úředníky ministerstev, ale i novináře, umělce, sportovce a také lékaře, jako poslední instanci, které lidé věří.

Tato loyjalita byla požadavkem na setrvání v současné funkci, popř. na získání funkce nové, vyšší. Lidé byli při akcích "poškozování alias výchovy" rodiny malé dívenky od jejího narození filmováni a věděli, že kdyby jakkoli jednali proti vůli tohoto imaginárního Vojenského zpravodajství, tak by je zničili, celý jejich život i kariéru. 

Jak známo a jak také popsali mnozí lékaři, např. zakladatel tzv. bálintovských skupin, lékař maďarského původu Michael Bálint, že i zlomenina i chřipka se hojí lépe, pokud pacient lékaři (nebo jinému pomáhajícímu pracovníkovi) důvěřuje a má k němu vztah.

Celý "experiment" se řídil pravidlem, že "tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou" - a tak to také v této nejmenované fiktivní zemi fungovalo.

V této imaginární zemi někoho napadlo, že když tisíce lidí budou sedět někdo v kanceláři u kamery, den za dnem, noc za nocí, že se jednoho dne bariéra prolomí a oni se stanou tím, kdo daného člověka ovlivňuje. Také toužili vybraným nepřátelům tohoto sociálního režimu způsobovat schizofrenii, a to již od dětství.

Takže když si představíme tu legraci, jak tisíce lidí donekonečna opakují nějakému člověku nějakou větu, třeba že nemá poslouchat maminku, nebo ať se naštve, ať někomu něco vezme (vždy pochopitelně s dobrým důvodem, přece jen to bylo garantováno sekcí našich "čistých srdíček", které ke konci vnášeli člověka k Alfě, k "Bohu", ve kterého se ale v této zemi nevěřilo). Protože kdyby byl Bůh, jak by to všechno mohl dovolit, říkali lidé, kteří to všechno dělali.

Takže ty hlasy, které byly kombinovány s tím, že člověk cítil dobré srdíčku, byly doplněny pěknou racionalizaci (podle Sigmunda Freuda, nekaceptovatelné si Ego vysvětlí racionálně, proč to bylo potřeba udělat). Tyto hlasy vysvětlovaly. např. že maminka stejně nemá pravdu, nebo vzít je dobré proto, že nám ten člověk ublížil, nezaplatil nám, je bohatý - "má". A člověk i "cítil", že tuto malou drobnost může udělat. A cestička ke zlu byla dlážděna těmito drobnými skutky.

Mimochodem, apelace na závist fungovala docela dobře, to byla v této totalitní zemi docela sázka na jistotu, takový doslova "vrabec v hrsti". Jak "srdíčkáři" někomu řekli, že druhý "má", tedy je bohatý, tak i kdyby to byl nezaměstnaný, který neměl vůbec nic, s velkou pravděpodobností takového člověka někdo okradl.

Takže vymýšlet úkoly pro "výchovu" a ničení dívky dostali také lékaři, kteří měli použít svou lékařskou erudici. Takže dívenka, když měli doma králíky a slepice, tak vymysleli, že je pravděpodobné, že děti můžou mít tasemnice, tak rodině poslali tasemnice a dívenka ji "dostala" jako dárek již ve 2 letech.

Experiment se ale moc nedařil, dívence se již od tří let pokoušeli vyvolat schizofrenii tím, že jí nalomili hranice vědomí a ona měla zážitek, kdy sedí na dvoře, ono nějak žhne sluníčko a k ní přiběhla rodinka malilinkatých prasátek, které jí okusovaly nohu. Nebo když šla za svým malým bratříčkem, tak najednou slyšela: Ham, sním tě. Dívenka se sice polekala, ale nějak o tom zapomněla mluvit s maminkou nebo si myslela, že se jí to zdálo. Kdyby o tom mluvila s maminkou, už by mohla dostat nálepku "divné" a rodina, učitelé a chování okolí by z ní udělali schizofreničku.

V čem byli srdíčkáři zvlášť úspěšní, bylo vstoupení do vědomí v polospánku nebo ve spánku. Prostě se do ní srdíčkáři vciťovali od narození. Jedna podobná  událost za druhou způsobila, že dívenka byla "problémová" pro své rodiče, byla pokládána za svéhlavou, nevychovatelnou. Naštěstí byla ve škole docela chytrá, tak se tato nevychovanost nekombinovala se zátěží přepracovaných a chudých rodičů v nutnosti učit se s ní a připravovat ji na školu.

A tím se nepovedla, srdíčkáři společně s lékaři chtěli vychovat necitlivou dívku, která ani nebude dívkou, spíš takovou bezpohlavní bytostí, ale ona se starala o blízké lidi a měla je ráda, i zvířátka.

Lékaři měli vymyslet úkol, který by ostatní složky, kteří tam chodili, plnili. Co věděli ale jistě, že rodina a dívka musí zůstat chudá, tedy nespokojená, protože pouze nespokojeným lidem se dají podsouvat špatné myšlenky, a ti si je ospravedlní, protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Tato společnost i dokonce mohla "oficiálně zfalšovat poslední vůli", když dívce její dědeček, o kterého se "starala", odkázal určitou částku peněz, z nichž by mohlo být několik mimoevropských dovolených, tak poslední vůli zfalšovali a dívka, které dědeček i peníze ústně přislíbil, žádné nedostala. Po 12 letech společného života s dědečkem a určitého "starání" se. Co si asi pomyslela?

I tak ale z programu "biologický materiál" nevypadla, kdo se do něho jednou dostane, tak z něho nikdy živý nevyjde. Tak to v naší totalitní zemi fungovalo.