Mám dálnici označkovanou pokutama!

Bohužel, je to tak! Moc dobře vím, že musím pracovat na zlepšení. Psi očurávají patníky, chlapi si dělají pomyslné zářezy na pažbě! A já si holt značkuju dálnici pokutama! Jen z toho nemám takové potěšení!

Marta tentokrát nakráčela do kavárny jak na divadelní prkna! Všiml si ji každý! Taky jí to ale slušelo. Vznosný postoj, energické pohyby, úsměv na tváři!

Její dnešní historka nebyla ale vůbec legrační. Pro ni. Ale pro nás u stolku byla! Nasmály jsme se dostatečně. Jen Marta si dnes objednala pouze oblíbenou kávu. Dortík si nedala, prý musí šetřit na další cestu do domoviny!

Dnes jsem byla hlavně pozorovatelkou, protože Marta si vyměňovala dálniční zkušenosti s Irenou, naší společnou kámoškou. Obě jsou teď často na cestách sem a tam a tak probíraly poznatky, jak a kde nejlépe tankovat, kde jsou levnější pumpy a kterým se radši vyhnout.

Po chvíli se řeč stočila na dálniční policii v Německu.

"Už většinou vím, kde jsou radary nebo kde se měří", povzdechla si Marta: "Tam vždycky jedu opatrně. Jenže občas si nevšimnu a jen podvědomě zaznamenám změny. A pak se nestačím divit, když mi přijde obálka od německé policie s pokutou a fotkou. Na té je vidět auto, značka i já!"

Irena přikyvovala, má stejnou taktiku. Já jsem sice nepřikyvovala, ale dělám to úplně stejně.

"Tuhle jsem koutkem oka zaznamenala, že stojí auto na místě, kde obvykle u krajnice nestává! Rychlost tam byla snížená na 100, jela jsem jen o něco víc! No a ejhle, za pár dní liebes Brief ve schránce! Naštěstí jen deset eur. Jela jsem 109 místo 100. Na mapě jsem si pak našla místo a bylo to přesně tam, kde jsem viděla to auto!

A minule si tak v klidu jedu, nedělní ráno, nikde nikdo, klídek, sluníčko... ...a najednou CVAK! Kouknu na tachometr a tam 119. Má tam být stovka, kterou normálně tady jezdím. Je to tam do mírného kopečka a když jedu 160 a jedu bez plynu, tak postupně rychlost klesne na požadovanou stovku a je to OK.

Asi jsem jela rychlejc nebo pozdě sundala nohu, prostě jsem tu stovku nedala. Radar je tam asi buď nový anebo jsem tam vždycky jela vzorně!

Tak budu čekat, kolik to bude tentokrát!"

Marta se obrátila na Irenu: "Nevíš, jestli jsou v Německu nějaké body za rychlou jízdu a jak se počítají?"

Ani nečekala na odpověď, upila kávy a už se jen smála, i když s trochu křivým úsměvem: "No co, zdá se, že u mne platí to staré známé úsloví: Když je blbá hlava, trpí celé tělo! Akorát u mne to je: Když je rychlá noha, trpí moje peněženka!

A budu už navždy mít dálnici označkovanou pokutama!"

---

PS. Marta zažívá neuvěřitelné příhody! Nejen na dálnici!

Zpražila jsem ho pohledem! Ani necek!

Májový polibek? Ne! Jen kropenaté auto!

Na hotel? Jedině s baterkou! Nebo svíčkou!