Myslím na to už asi týden a stále nemám odvahu zvednout sluchátko a vyřídit docela banální, běžnou věc. Stále mi to leží v hlavě, tak nervózně vytáčím číslo a samozřejmě koktám, špatně se vyjadřuji! Nebo, sedím u svého počítače, zadávám do bankovnictví platbu a za nic na světě, si nemůžu vzpomenout, do které kolonky zapsat čísla tak, aby to bylo správně. A taky téměř nevycházím na ulici, proč taky? Potkávat známé, aby se donekonečna vyptávali, jak se teda cítím v tom důchodu a přitom se přiblble usmívali? Takhle jsem si ten pozdní věk, seniorská léta, nebo podzim života, jak chcete, vážně nepředstavovala!
Tak přesně takové úvahy, pocity, jsem prožívala před čtyřmi léty. Situace ve školství, kde jsem tenkrát pracovala, byla už neúnosná. Jak pro samotné kantory, tak pro nás nepedagogické. Snižování úvazků, odebírání osobních příplatků, to už byl vážně nejen pro nás, letité pracovníky, naprostý výsměch. Volila jsem proto, po zralém uvážení, odchod ze školy. Nejdříve následoval, poprvé v životě, úřad práce, potom předčasný důchod. Já, která nechtěla slovo důchod, ani vyslovit! Ale stalo se, nebyla jiná volba.
Najednou jsem nemusela nikam pospíchat, v pohodě sjezdit všechna vyšetření u doktorů, včetně zubaře. Zkrátka, všechno bylo nyní jenom na mně. Zdánlivě pohodička, ale přece jen zdánlivě. Do hlavy se totiž ukládaly myšlenky typu, nač se nějak líp oblíkat, vždyť jdu jen na zahradu, a proč vůbec vyházet mezi lidi a proč....?
"No tak, milá Jitko, Jituško, Jíťo, už přestaň, to by stačilo! Nejseš první, ani poslední, která takhle skončila a to si piš, že jsi ještě skončila dobře! Seber se a hlavně nefňukej", jak by ti řekla mamka! Toto zamyšlení sama nad sebou, byl ohromný impuls a hlavně motivace." Holka, hlavně se nelituj, to je ta nejlepší cesta do blázince. A konečně se sebou něco dělej!" A tak se ze mne stala studentka univerzity třetího věku, a já se tak vrátila o hodně let zpátky, zase do školních lavic! Víc, než stovka seniorů, se každým rokem, díky úžasným lektorům, zúčastňuje velice zajímavých přednášek. A zase bylo o čem povídat, vzájemné předávání zkušeností nebralo konce. Najednou se přede mnou, po hodně letech, otevírá zase mapa světa, procházím dějiny, oživuji si český jazyk a pozorně naslouchám odborníkovi na práva, jak si zajistit své životní úspory a nenaletět třeba šmejdům! S podivem sleduji, kolik známých osobností, prošlo mým rodným městem. Tak zdánlivě malé město, po léta ve sporu, zda na hranici Čech, nebo Moravy, a přesto odsud pochází tolik známých jmen. Od skvělého prince Pavla Trávníčka, Zdeňka Mahdala, až po profesionálního cyklistu Leopolda Königa. A historie našeho malebného městečka? Tak stačí navštívit muzeum, kde jinde lze objevit skutečnou podobu egyptské princezny Hereret, než u nás? Je toho ještě hodně, co se musím dozvědět, naučit. Nejde tu sice o žádné získání titulu, ale hlavně o mne a další život. Kdo by totiž stál o to, dívat se na zapšklou, negativně naloženou, stárnoucí důchodkyni? To přece nemůžu připustit, už proto, že se tak ráda směju!
Související článek...Najít tu odvahu.
