Slýchávaly jsme jako děti a já vždycky dumala nad tím, kam se mně ta věc asi usadila. V zrcadle jsem naštěstí žádnou lenoru neviděla.
Až později mi došlo, že ji ani vidět nemůžu. Lenora se u nás usadila odvozením od lenosti. Mě tak maminka nejvíc škádlívala, když jsem seděla u mého milovaného gramorádia, a doslova hltala tehdejší písničky. Jak já tím žila!
A když se mé starší sestry už chystaly někam na tanečky, tajně jsem jim záviděla. Všechny tři už byly na rozdíl ode mne dospělé, a přípravy byly vždycky tak vzrušující. Bytem se rozléhaly zamilované písně Simonové a Chladila, do toho spustil Pepíček Zíma. Holky se točily po kuchyni, překotně si sundávaly natáčky, oblékaly punčochy, jak jinak, než se švem.
"Jituško, podívej se, jestli je mám rovně", zaprosila některá z nich a já přeochotně sledovala stav švů na krásných štíhlých nožkách sestry Zdeny. Byla to hotová krasavice, s černými havraními vlasy, a modrýma očima. A já přesně věděla, co bude následovat. Teď si vezme rtěnku a bude s ní úhledně kroužit po svých rtech. Pak zapálí sirku, sfoukne ji a tím černým uhlíkem natře obočí.
Všechny tři jsou už připraveny, bytem voní živé květy, a děvčata vyráží do víru městečka, prožít si svůj krásný a nezapomenutelný večer. A já pak tajně, když už byl všude čistý vzduch, otevřela skříň, střídavě na sebe navlékala jejich šaty, lodičky a producírovala se před zrcadlem. Neopomněla jsem však ani na rtěnku, jen s tou sirkou jsem si trošku spálila obočí. Ale to přece všecko doženu, až budu velká!
Pak jsem usedla na malou stoličku, ucho těsně u rádia, poslouchala božského Káju, Matušku, vždycky ladně přehodila svou malou nožku přes nožku, způsobně uhladila šaty, olízla namalované rtíky, a se zavřenýma očima snila o tom, až budu konečně velká.
Maminka v těchto zadumaných chvílích prošla kolem mne, a vůbec jí tentokrát nevadilo, že lenoším, jen mě lehce pohladila a já uslyšela, jak s povzdechem povídá. "Však se dočkáš i ty, maličká."
