"Víš, Jitko, je to tak", zdůrazňovala vedle mě sedící žena z našeho babince. Já jen upřesním, že měla na mysli věhlasného šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha.
Babinec, klub, je naprosto jedno, jak nazvat naše čtvrtky, při kterých se scházíme v naší obecní vinárničce s pár ženskýma v seniorském věku. Dokonce jsme dostali název duchny. Mě osobně neurazí žádné oslovení, pokud je vyřčeno v míru a pohodě. Kéž by se toho věku dočkal každý a užil si ho.
A my, ženy, si tedy užíváme každý čtvrtek. Úderem třetí hodiny zasedneme ke stolu. Občas někdo přinese něco na zub, pochlubit se svým novým receptem. Pohotový hospodský už nás vyhlíží, dobře ví, že v tento den se tržba vždycky navýší. A co bysme si nalhávaly, milé dámy, je příjemné nechat se obsluhovat pohledným, mladým mužským, který s náma i zavtipkuje. Někdy si sice připadám jak v Troškově veselohře s Keliškou a Cecilií v čele, ale vše má své hranice, nebojte se.
Téma našich hovorů jsou pestrá. Je to takřka na seznam:
* Tak co jste vařily, holky?
* Tak co vnoučata?
* Tak co doma mužští?
* Tak co říkáte na reklamy?
* Tak jak spáváte, holky?
* Tak co říkáte na politiku?
Když zazní téma politika, okamžitě stornujeme dotaz, protože jednak bysme tam byly do rána a ještě s nejistým závěrem. V tom případě se obrací řada spolusedících na mě. "Jitule, hoď sem nějaký svůj příběh." Vždycky mám něco v rukávu na odreagování.
Včera byl zelený čtvrtek, všechny jsme se už těšily na zelený pivko. Bylo opravdu výborný, všechna čest! Ale uprostřed této konzumace, jsem jen tak pronesla, že jsem opět nemohla usnout. Jednak měsíc svítil jak o život a venku bylo skoro jak ve dne, tak jsem popadla knížku a až ke čtvrté hodině ranní nad ní usínala.
"Jéžiš Jitko, já taky nemohla spát, ale za to nemůže měsíc, ale ten Polrajch!" vykřikla do éteru vedle mě sedící a pokračovala ve svém monologu.
"Já jsem totiž dřímala u televize a najednou jsem se probudila a na obrazovce ten kuchař! A zrovna začal s kecama o smaženým sýru, víte jak to on kritizuje. No a ve mně se nahromadil takovej vztek, no uznejte (nadechla se kamarádka a pokračovala). Já jsem totiž zrovna na oběd dělala ten smažák i s hranolkama a náramně jsme si na něm pochutnali. A ten zatracenej Zděnda v té telce vedl takový řeči! Ve mně vzkypěla krev, no a bylo po spánku."
Tak vidíte. Problém se spaním bývá různý. Ale nedejme si ničím zkazit den, natož spánek. To ani náhodou. Život se má žít a užít. Ať se každý dočká toho, aby mohl v klidu usednout mezi seniory, důchodce, duchny, zkrátka mezi své a říct si. Život je fajn!
PS: Tento blog je potřeba brát s velkým nadhledem. Velmi si vážím pana Pohlreicha, jeho umu i humoru.
