Určitě jsem nebyla jediná, která měla kdysi toto toužebné přání. Takový příslib dospělosti s vidinou, že vše bude zbarveno dorůžova.
Ach jo, jako by to bylo včera! Já, s čerstvě rašícími pupínky (uhry) a předčasně vyvinutými kopečky, které se vztyčovaly zpod trička a vypadaly spíš jako špunty od maggi, proto taky díky mému stydlivému hrbatění vůbec nevynikly. Ale co mně i ostatním puberťačkám nechybělo, byl smích. Tehdy nám přišlo k smíchu všechno, snad i prkénko na WC.
Už aby nám bylo patnáct a měli jsme občanku! Pak budem dospělí (skoro) a můžem si dělat co chceme (skoro). Prozatím jsem na tajňačku zkoušela cigárka (ale nešlukovala jsem), což mi bylo vyčítáno starší ségrou, že je to škoda cigaret. Už aby nám bylo patnáct a mohli jít na nepřístupný filmy i na večerní promítání, třeba do letňáku. Zažít vzrušení, o kterém jsme zatím jenom slyšeli od staršáků. Skrytí pod dekou zažívat první letmé pohledy, vzrušení z platonické lásky. Až mně bude patnáct, už budu moct vyběhnout na Křižák (Křížový vrch Moravská Třebová) a nemuset se vracet s osmou hodinou večerní. Budu přece skoro dospělá (skoro)! Ale přece jen byl v tom mém dospívání háček. Úderem patnáctého roku nepřestanu být školačkou ZDŠ Na křižovatce, protože jsem rozená v prosinci, tudíž jsem šla do školy o rok později.
Musíš Jitko vydržať, hlavně už mít tu občanku! A konečně přišel den D. Zrovna nám učitelka matiky zadala početní úlohy. Bože, matika, moje slabá stránka, vlastně ta nejslabší, to určitě nedám! V tom vstoupila do třídy "delegace", která nám přišla slavnostně předat občanský průkaz. Bylo nás jen pár šťastlivců, kterým se už "otevíral svět". A já, jako první v abecedě vytouženě převzala průkaz dospělosti, ale ještě dychtivěji využila této situace a bleskurychle opsala od sousedky zadaný úkol z matematiky. Zadařilo se! S dvojím vítězstvím jsem měla o něco radostnější den. Jak málo mi tehdy stačilo k radosti.
Když jsem v těchto dnech měla možnost pozorovat přes výdejní okénko školní kuchyně deváťáky, připomnělo mi to ten můj příběh s občankou. Taky už na ni čekají a mají jistě své sny a touhy. Tak jako já a mnoho dalších přede mnou a za mnou.
Ach jo, kdyby mi tak bylo patnáct! A chtěla bych to vůbec? Asi ano, aspoň na malou chvíli. Projít své rodné město, potkat v něm lidičky, kteří pro mě moc znamenali. Pozdravit se s nimi. Ale hlavně, zase zažít ten bezstarostný, místy až nakažlivý smích a vše, co k těm telecím létům patřilo. Tak to bych si opravdu přála.
Být zase takovým malým mláďátkem
mít velkou rodinu
Toužit poznat svět
A dotýkat se hvězd
(skoro hvězd)
(fota autorka)
