Protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Ale to už je prostě život a ten nám připravuje ty nejrozmanitější situace.
"Ahoj krásko."
"Ahoj hvězdo, ráda tě slyším".
Tak se spolu vítáme přes sociální síť, už nějaký ten rok. Spolužačky ze základky, která už je pěkně dlouho jen ve vzpomínkách. Vždycky jsem ráda, když se ozve a zavzpomínáme. Pokaždé jsem ráda, když mě vůbec spolužáci poznají, po takové době. I my dvě, jsme se vlastně viděly až po čtyřiceti letech, a to díky internetu.
Pokaždé se vyptávala na mou velkou rodinu a vždycky si tak trochu posteskla, že oni se až tak moc se sourozenci nevídají...není nějak čas.
"Je to škoda, děvče, čas tak hrozně utíká a pak je najednou pozdě", opakovala jsem jí pokaždé. Po čase mi šťastně hlásila.
"Holka, sešli jsme se všichni na máminých kulatinách, bylo to moc fajn".
Potěšilo mě to. Rodina se má přece scházet, dokud to jenom jde.
Dnes se ale na monitoru objevil smutný smajlík.
"Ahoj, krásko, jsem tu jen na chvíli, jedu za mámou do nemocnice, měla mozkovou příhodu. Ochrnula na půl těla, ale vnímá nás. Vůbec nevím, co bude dál. S bráškama se střídáme na návštěvách, máme starosti."
Ano, teď už se čas musí najít. Je to smutné, když se předtím musí něco stát, aby se lidé sešli.
Ale ještě je čas, kamarádko. Ještě není vše ztraceno, šance tu je.
Tak se usmívej, usmívejte se a scházejte se všichni, maminku to jistě potěší.
To já, dnes zapaluji svíčku.
Právě dnes, totiž máme smutné výročí.
Ale při tom smutném vzpomínání se i usmívám. Maminka by si to přála.
