Teda abych to zase s tím výrokem nepřehnala! Mám na mysli paměť. Jak se prý křížky množí, ubývá něco v mozku a pak přibývají maléry.
To si tak vyjdeme se sestrou na špacír. Dlouho jsme se neviděly, tak máme o čem klábosit, hodně jsme zameškaly, už máme slovní absťák. Sedneme si do zámecké kavárny, pěkně do stínku, to víte, vedro dává zabrat i mladším ročníkům, než jsme my.
"Tak jak bylo v Praze", začne konverzaci ségra.
"A byla na tom srazu blogerů i ta paní, jak jsi mi o ní říkala?", pokračuje v otázkách.
"Jó, ty myslíš Bohunku, jasně, že byla a všechno bylo moc fajn, příjemný setkání s mnoha lidičkami", odpovím pěkně po pravdě.
"A odkud jsi říkala, že ta Barunka je?" pokračuje ve vyzvídání.
"Bohunka, Eliško, Bohunka", opravím sestru důležitě, ale v hlavě už mi šrotuje název TOHO města. Ani za nic si nemůžu vzpomenout, jen vím, že je krásný a je tam zámek a podloubí.
"No to nevadí, že to nevíš, to je přece fuk", mávla sestra ledabyle rukou a začala vyprávět zase ona.
"Dnes mi volala Tamara, prý ať přijedu a udělám jim zase TO"....a prstem kreslila nad stolem ovály a nervózně opakovala stále dokola... "víš co, no TO" a já hádala všechno možný, od buchet až po sekanou, až pak Ela vyhrkla.
"...No dává se na to kečup!" Teprve potom jsem uhodla, že to budou asi langoše. Bingo a byly! Ale já stejně měla v hlavě pořád to město, ze kterého pochází Bohunka. Takže hned po langoších, následoval výkřik TELČ! Ale to už zase sestra nevěděla, o čem je řeč. Nasmály jsme se tomu zbrklému počínání, jestli nás někdo sledoval, musel si zprvu myslet, že jsme dvě neslyšící a ukazujeme znakovou řeč.
"Zatím dobrý, ale bude hůř, děvenko", zkonstatovala jsem pěkně nahlas. "Vědci píšou, že když si potom na vše vzpomeneš, že je TO ještě dobrý a není to TEN zloduch paměti. Na faceboku jsem viděla, jak se baví dvě báby:
Prodloužený odchod do důchodu by nám nevadil, jen si vzpomenout, kam do té práce máme jít.
A to se nás, naštěstí, milá sestřičko, už netýká. Takže u nás dobrý!"
