Těšívali se rodičové po dlouhých vánočních prázdninách tenkrát i teď. Ale nastala změna. "Hurá, máme uhelný prázdniny!" Přestože nebyl tehdy internet, ta zpráva se rozkřikla rychlostí blesku. A my, děcka jsme jásaly.
To bylo radosti! Komu by se taky chtělo z tepla ještě vánočního, šlapat do školy a navíc učit se. Doznívaly v nás příběhy, od každého jednotlivce jiné, přesto nezapomenutelné. S dárkama jsme se nijak nevychloubali, všichni v baráku jsme na tom byli tak nějak nastejno, a nám doma stačilo, že jsme zas byli o Vánocích všichni pohromadě. Devět u jednoho stolu.
A ty úžasný zimy! Zrovna napadlo tolik sněhu, že já, nejmenší, prťavá, do těch závějí zapadla až po pás. Ale to vůbec nevadilo. V galoších mě hřály papuče, tepláky dole na gumu to jistily a pokud nebyl sníh příliš mokrý, stačilo se oklepat a honička mohla začít znova. V nejhorším případě jsem vysvlíkla zmrzlé punčocháče, pomocí židle se nahnula nad rozpálená kamna a pověsila je na šňůru. Kuličky sněhu padaly na rozpálenou plotnu a hlučně prskaly. Tak se narychlo sušívalo prádlo. A alou zase ven! Musíme těch uhelných prázdnin využít do posledního dne. Nezapomenu, když se ozvalo opět z pavlače, odkud sousedka Maruna podávala nejnovější zprávy.
"Děcka, oni ty "uheláky" prodloužili!" A byla radost nanovo. Sněhu přibývalo, mráz štípal do tváří (nikdy potom jsem to nezažila), ale sáňky byly permanentně v provozu, oči nám svítily jak baterky a já v té euforii si dokonce sundala čepici. Moje černé kudrnaté vlasy vlály, úsměv od ucha k uchu, jedno ucho zmrzlejší než druhé, ale byla jsem přešťastná. Občas jsem si lízla sněhu, byl přece tak krásně běloskvoucí, nebo jsem si zaběhla do prádelky napít ledové vody. Kdo by se zdržoval běžet nahoru po schodech domů.
"Ty jsi teda uřícená", hubovala maminka a její teplá náruč mě zahřála ještě víc. A přišlo to, co se dalo čekat. Angína jak Brno, mě vyřadila ze zimních radovánek. Prachová peřina mi najednou připadala ledová, nu pěkně to se mnou zacloumalo. Horečka a příšerná bolest v krku mě celou ovládala.
Ale maminčiny bylinky, a zvláště pak hřejivé slovo i objetí, vykonalo pravé divy. To už jsem byla zase hrdinka a děcka z baráku se u mě střídaly na návštěvě, nejvíc mi utkvělo v paměti, když mi sousedovic Maruš donesla plné kapsy fondánových střapců. Ukryla jsem si je (pro jistotu) pod polštář a po malých dávkách je pak cumlala. Panečku, to byla dobrota! Prodloužené uheláky jsem sice proležela, ale nic mi nebránilo, abych neklečela u okna a sledovala tu naši bandu z baráku, jak si na tom sněhu vedou.
Dnes konečně napadl i u nás. Tolik jsem se letos na něj těšila, obula si sněhule, šlapala v závějích a trošku nafotila i pro vás. To bílé nadělení mi vždycky připomene vánoční čas mého dětství.
(foto já)
