Tak kde vězíte? To bylo nářků, že není sníh a kdyby byl, to by bylo něco! Ale prdlačky, zase se jen vymlouvají..
Sněhu u nás na vsi napadlo dost. A hned jsem si taky vybavila školáky, kteří se mnou jeli před Vánocemi autobusem a naříkali, že není sníh. Prý, že kdyby napadl, co všechno mají v plánu. Nyní je sněhu po kolena, ale nevidím tu ani živáčka. Je mi při tom smutno a krásně zároveň. Jak my jsme si kdysi dovedli užít toto bílé nadělení!
Sotva se objevily první vločky, už jsme byli na pozoru. A pokud napadla jen trochu větší nadílka, že nebylo vidět krtince, bylo vyhráno.
Popadli jsme naše velké sáně a běželo se vstříc zážitkům. Sáně sice byly velké, ale pořád jen pro čtyři, takže se muselo střídat. Pro tak početnou rodinu, prostě nestačily. Někdy došlo i na potyčky, ale jen slovní. Šlo většinou o to, kdo kde bude sedět. Já to měla nejlehčí, byla jsem nejmladší, mrňavá a vtiskla jsem se všude.
Vyšlapali jsme však vždycky svorně, už bez hádek, nejvýše položený kopec Křížový vrch, pro nás vždycky Křižák. A pak nastala ta nejdramatičtější část, když jsme postupně krkolomně sjížděli úsek mezi kapličkami a skončili na bezpečném místě. Museli při nás všech, bez výjimky, tehdy stát všichni svatí. Kdykoliv těmi místy dnes procházím, tají se mi dech.
A když jsme se dostatečně vyřádili na sáňkách, či bruslích, nastal čas stavět sněhuláky. Kdo z koho a kdo bude lepší. To byla soutěž nás všech rodin z domu "osmadvacítky". Všichni se snažili, předháněli, jak by ne, šlo přece o soutěžení, tak aby byl sněhulák, jak se patří.
Tehdy, ale naše maminka všechny překvapila. Před zraky všech soutěžících, se pod jejíma rukama místo sněhuláka, objevil krásný medvěd! To bylo radosti a překvapení! Ve mžiku bylo naprosto jedno, zda byla nějaká soutěž, medvěd prostě oživil zimní atmosféru a my všichni, jsme najednou měli jen jedno přání. Aby zima trvala, hlavně ten mráz, který by medvěda udržel tak, aby zdobil naši zahradu co nejdéle.
A když nastaly plískanice, že nešlo ani vystrčit nos z domu, vždycky jsme si dokázali poradit. A jak! Televize tehdy ještě nebyla, na tu jsme byli občas pozváni k sousedům. Pokud nebyli zrovna "ve válce", měli jsme tam přístup povolený a ještě s úsměvem. Ale zrovna nastal ten stav válečný a u nás se to odrazilo taky. Doma jsme byli všichni k nevydržení, tak nezbývalo, než se věnovat hrám deskovým. Tedy Dáma, Halma a nejvíc "Člobrdo", tedy Člověče nezlob se. To byla zase ve svém živlu sestra Jana. Odebraly jsme se obě do zadní místnosti, tam kde nám byly předčítány pohádky, a ve které taky trůnily dva velké demižóny rybízového vína.
"Víš co, když tak na nás doma hudrají, nezkusíme to tátovo víno?"navrhla sestra při urputném boji u Člobrda. Už tehdy mě mělo napadnout, že to byl záměr, aby vyhrála.
"A co taťka, co když to pozná", oponovala jsem sestře. "Neboj, to vyřešíme", rázně ukončila debatu a chopila se šlaušku na stáčení vína.
A tak se ohnivé, pravé rybízové vínko ocitalo v našich pohárcích, a částečně bylo, dle sestřiny rady doléváno v demižónku vodou.
Člověče nezlob se, nakonec skončilo nerozhodně, protože jsme celé ovíněné, neměly šanci počítat skóre. Nejvíc se však po pár dnech divil otec, když při koštu vína prohlásil.
"To víno, se mi letos nějak nevyvedlo, ale nějak se mi to celé nezdá!"
A měl pravdu. Víno bylo sice zakalené, ale naše vzpomínky a zážitky, jsou stále živé. Vzpomínky na kupy sněhu, ve kterých jsme dováděli jako o život, na zběsilé sáňkování, které nás o ten život mohlo připravit, na to rudé vínko, co nám málem bralo rozum, ale hlavně na dětství, jeho nezapomenutelné zážitky a radost z nich.
No, to jsme my, já v popředí
A tady, sice ve špatné kvalitě, ale přesto zřetelný medvěd (a já u kočárku)
