Už zdálky slyším ten randál, zastávka na naší vsi se otřásá v základech. Já načisto zapomněla, že bude jedna hodina, čas návratu školáků!
Už není čas pomýšlet na odjezd jiným spojem, přece nebudu hodinu čekat v tom dešti. Mezi tu dravou zvěř ale nepůjdu, přísahám si v duchu. Stojím raději opodál na kraji parčíku a nervózně kontroluji hodiny. Safra, dneska zrovna nějak nejede, přesunu se raději k davu.
Kolem uší mi prolétlo pár krav, volů a dalších nadávek. Pak přišly na řadu i přirození, pěkně na přeskáčku, jako by se trumfovali, kdo víc přitvrdí. A já zjišťuji, že jsem tady vlastně jediný dospělák, pravda, skoro nejmenší. No, asi proto tak řádí, oni mě vlastně přehlídli v tom davu.To se mi ulevilo!
Kolem uší mi těsně prolítla čepice, dobrý, to je jen látka, nic se neděje. Najednou to zasvištělo, to byla čísi bota!
"No nebuď taková vystrašená, přežilas", napomínám se a koutkem oka vyhlížím ten zpozdilý bus. Nejede!
"Kolmačková, ty buzno, hoď mi to zpátky", poručil dlouhán s uhrama na bradě. Kolmačková nedbala a tak jsem se dozvěděla, že dlouhán je taky pěkný péro a impotent. Obratem se na ni snesla snůška peprných přirovnání. Co já se ještě nedozvím! Už nikdy s nima nejedu, to mi za to nestojí, konejším se.
Konečně! Zpoza parku zatáčí autobus a přijíždí k ostrůvku na zastávce. Počkám, nebo mě ten dav zavalí a co potom moje chatrné tělo? V tom se ozvalo.
"Vole, starší mají přednost, to nevíš?" ozval se z davu právě dlouhán impotent a krokem vpřed pokynul ostatním, ti udělali špalír a se slovy "račte paní" mě vpustili vpřed.
A moje srdce zaplesalo. "Nepřehlídli mě, dobře o mě vědí". Nastoupila jsem s hlavou vztyčenou. Není to až tak špatný, může být hůř, to jsem si opakovala celou cestu.
A školním busem? Pojedu zas. Třeba už nasněží a můžu si se školákama zahrát koulovanou. Když mě nepřehlídnou.
