"Tak co, Jarošu, už máš babu?" popichovali štamgasti jako vždy svého kamaráda z výčepu. "Pořiď si internet, bez něho si ztracený".
Tyto chytré řeči byly na Jaroše jako červený hadr na býka. Taky jim vždycky na oplátku daroval ještě peprnější odpověď. Co na tom, že je sám, už dávno se smířil se svým staromládeneckým životem. Uvařit si, to pro něj nebyl žádný problém, nějaké to prádlo taky sehnal na tržnicích, co víc k životu potřeboval. Pravda, když tak seděl před svou chaloupkou a hleděl do lesů, které byly jeho životem, občas i zamáčkl slzu, když si vzpomněl na svou dávnou lásku. Ale co už, odfrknul si vždycky na půl huby sám pro sebe, byla, nebyla, to už je dávno a dala přednost jinému. A počítače a jakési přechytralé telefony, na to už vůbec neslyšel.
On miloval les. A zvlášť tento rok, co se urodilo tolik hub, setrvával v něm skoro celé dny. Něco snědl sám, a zbytek rozdal večer v hospodě, kde už na něho všichni netrpělivě čekali.
I tentokrát, hned po ránu, procházel svými místy, ale něco ho stále nutilo změnit terén, někam dál. A opravdu, hub nespočet, Jaroš si radostí až poskočil. Pečlivě ukládá hříbky do košíku, motá se stále dokolečka, musí si přece chvilku odpočinout, není už nejmladší. Usedá na pařez, když v tom mu něco prudce přistane na hlavě, až se mu zamotala. Otočí se po směru a v mlžném oparu vidí stát ženskou, s natáčkama na hlavě! Asi mám otřes mozku, pomyslí si a už se z jeho pusy dere příval slov.
"Boha jeho ženská, co tady děláte, málem jste mě zabila!" Ale ženština začala taky pěkně zostra.
"Co já, ale co vy tady, to je moje místo", ukazovala na jesličky, přitom si z natáček a vlasů setřásla trošku sena. Asi nějaká pomatená baba, pomyslel si Jaroš.
"To se sakra nebojíte takhle sama přes noc v lese?"
"A víte, že nebojím? V životě jsem už zažila tolik špatného, že les je proti tomu ta největší oáza klidu."
Odhodila připravený klacek, pousmála se a přisedla blíž k Jarošovi. Vzápětí se dozvěděl ponurý život Růženky, kde převládalo násilí, i to, jak ji muž vyměnil za mladší, a jí se už omrzel městský život, proto čím dál častěji ji to táhlo do lesů, do klidu. Vyprávěli si dlouho.
"Hned jsem si myslela, že jste dobrý člověk, máte s sebou jezevčíka, ten by nesnesl žádného tyrana", pousmála se Růženka. Jaroš raději mlčel, nepřiznal se hned, že jezevčík patří sousedům, ale jsou všichni vlastně jako jedna rodina, takže vlastně ani tak nelže.
Když si po čase vedl Růženku na jedno orosené, chlapům spadla brada. A Jaroš si uvědomil, nač vždycky zasněně myslíval před svou chalupou. Na ženskou jako lusk, třebas jejich seznámení v lese bylo poněkud netradiční, pěkně zostra. Oba zjistili, že teď je to ono, co oba potřebovali a co naplnilo jejich další život.
