Jsou situace, které v dané chvíli neovlivníme a v duchu se proto modlíme, aby dopadly dobře. Ale trapas už je většinou na světě.
Jsem prostě ujetá na sekáčích. Nejednou jsem zde o nich psala. V našem městečku jsou dva takové šikovné obchůdky. Když si chci udělat radost, vlítnu tam a seč mi ruce stačí, prohrabuji ramínko po ramínku. Mé oči už to dobře znají, mám to natrénováno, vybírám hlavně podle materiálu a pokud možno rychle. Nijak zvlášť dlouho nepřemýšlet. No nekupte to, když je vše za dvacetdevět!
Mnoha takovými kousky jsem už potěšila nejen sebe, ale i mé blízké. Všichni byli nadmíru spokojeni. Někdy se s parádně ušitou bundičkou nemůžu rozloučit, i když knoflíky stěží zapnu. Ale aspoň chvíli se s ní pokochám a pak ji stejně daruji štíhlejší a mladší neteřince. A mám radost, že jsem potěšila.
Tu osudovou halenku, jsem zahlédla na ramínku až skoro při odchodu. Tentokrát jsem šla s prázdnou, nic mi nepadlo do oka. Až tento kousek.
"Tak ty budeš moje", zaradovala jsem se, až mi srdce poskočilo! Zrovna jsme se s pár ženskými chystaly do Prahy na muzikál a tento nádherný kousek přece musím mít na sobě. To budou holky čubrnět!
Halenečka jak z módního časopisu, však taky značková, to bylo vidět i na štítku. Co na tom, že je z frcu, to přece nikdo neví. Tam nakupují i celebrity, proč tedy ne já? Pěkně jsem halenku "zkulturnila", voněla aviváží na sto honů a za nedlouho se jelo ku Praze.
Ještě jsme si s holkama skočily na kafe a to bych nebyla já, abych se s ním nepobryndala. Nevadí, času dost, toaleta to spraví, tam ten flek vyčistím.
"Mladá paní, vy máte pěknou halenku, ta musela stát peněz", ozvalo se z kutlochu toaletářky. Skoro jsem se jí lekla, jak náhle vystrčila hlavu z okýnka.
"Hmm", vypadlo ze mne. Copak budu bábě povídat, když navíc tak spěchám. A už jsem svlékala halenku přes hlavu, zrovna proti oknu a v tom mi zatrnulo. V tom náhlém světle, jsem spatřila po celé halence snad stovky dírek. Některé pravda menší, nepatrné, ale některé docela velké, viditelné. Bylo mi jasné, že "superhalenka", se prostě a jednoduše rozpadá.
Panebože, co teď?! Při normálním pohledu to sice znát nebylo, ale co když se víc pohnu a díry se najednou spojí v jednu velikánskou? Napadla mě jediná věc.
"Prosím vás, nemáte zde jehlu a nit"? poprosila jsem toaletářku, která už pro mne přestala být bábou z okýnka, ale jedinou spásou.
"Samozřejmě paninko", a už velice ochotně podávala vše žádané. V rychlosti jsem pozašívala největší díry a poděkovala za ochotu.
"Nemáte zač, paninko, sluší vám to", slyšela jsem ještě ve dveřích, ale mě spíš hanba fackovala. Kdybyste jenom milá paní věděla!
Nahoře huj, dole fuj, znělo mi pak v uších místo muzikálových písní toto rčení. Seděla jsem jak zařezaná, tentokrát jsem si muzikál nevychutnala. Dokonce jsem byla šťastná, že je konec. A taky před ostatními zarytě mlčela, když mi všechny z babince říkaly.
"Ty máš ale krásnou halenku!"
Na sekáče jsem nezanevřela. Jen možná budím údiv prodavaček i ostatních, když veškeré svršky prohlížím proti světlu. Co kdyby!
A co dodat? Třeba to, že na přísloví "nad nikým se nepovyšuj, nikoho neponižuj," by se nemělo zapomínat, ani když jsme třeba na "hajzlíku".
