Inu, cesty osudů jsou nevyzpytatelné, jak už prohlásil kdosi přede mnou. Hodně z nás si tak řekne, proč zrovna já, ty, nebo on?
Když jsem se pracně vyhrabala z té hromady sena a trochu oprášila svůj kožíšek, sotva jsem se udržela na svých nepřirozeně malých nožkách, lekla jsem se Tě víc, než Ty mě, milá paničko.
"Co to je za tygra", zařvala jsi tehdy z plných plic! Tvoje uplakané oči a smutný výraz v nich, mi však prozradil, že jsem tu správně. Moje mourovaté tělo sice vzdáleně připomínalo tygříka, ale záhy jsi poznala, že je to jinak a z Tygra jsem se stala Tygraňou. Ač nevzhledné kotě, (dokonce jsem zaslechla, že hnusné), přesto mě to neodradilo. Hlavně Ty ses mě vždycky zastala a přeskočila mezi námi jiskra poznávání. Moc dobře totiž vím, co ses v poslední době natrápila, zoufala nad ztrátou nejbližšího člověka a Tvůj život není ani teď růžový.Tak už to prostě bývá, osud si nevybírá.
Dala jsem Ti pořádně zabrat (a pořád ještě dávám). To pro své neduhy, které mě trápí a Ty tak brázdíš cestu na veterinu příliš často. Musíš ale uznat, že Tě cestou hřeju aspoň svým kožíškem, jako za odměnu.
"Proč nerosteš, Tygraňo?", ptáš se mě pořád dokola, ale copak já to vím? Spadla jsem k vám do té stodoly bůhví odkud a jako zázrakem přežila. A stejně si myslím, že i u koček platí to, co u lidí, že co je malé, to je milé, ne?
Víš, milá paničko, nejsem tu náhodou, to mi věř. Kdybych uměla mluvit, řekla bych to. Ale když se Ti zadívám do očí, vím, že i Ty to víš. Ten, kdo se na nás už dívá z hvězd, by byl určitě rád za nás obě. Za naše setkání.
PS. Jo a jméno jsi mi vybrala úplně super. Nejsem teda Tygr, ale budu se o Tebe rvát zrovna tak.
Tvoje oddaná Tygraňa.
