"Mami, namaluj nám broučky", škemrala jsem, coby přísedící divák vedle mamky. Seděla u svého stojanu, v ruce paletu, na níž právě míchala bělobu s modří, a začínala tak malovat další obraz. Malování, její velikánská záliba už od dětství a nenaplněný sen, tuto činnost dál rozvíjet, pomocí studia. Jak by to tehdy mohlo jít, v chalupě na valašských pasekách, kde pobíhalo jedenáct dětí.
"S broučky teď musíte počkat, mám tady rozdělanou rodnou chalupu, jako dárek k narozeninám", jemně podotkla. "A kde tu chalupu vidíš, mami, " tázala jsem se, protože jsem nikde neviděla žádný pohled, předlohu. "Tu musíš mít tady", a ukázala směrem k srdci. "Tam se ukrývá většina mých obrazů", odvětila.
Kdo by neznal Karafiátovy Broučky, postavičky, které nám dětem, právě každý večer přály dobrou noc. Tak dlouho jsme my, děti, maminku přemlouvaly, aby nám je namalovala na památku, až jsme se dočkaly. Za nějaký čas, stálo vedle sebe sedm obrazů. Na nich chaloupka svatojánských broučků, před kterou právě stojí Janinka a mává broučkovi s lucerničkou. Krásná vzpomínka, která s ostatními obrazy, těšila a těší i další generace.
Péťa: Když jsem o tomto chlapci poprvé uslyšela od své neteře, jeho příběh mě velice zasáhl. Už proto, že byl ve věku, jako můj starší syn. Nevšední, tragický život chlapce, bojující s nevyléčitelnou chorobou, svalovou dystrofií. Když jsem se pak s ním spojila pomocí netu, jen jsem žasla. Tolik aktivit, které přes svůj hendikep zvládal, bylo až nemožné. "Toho kluka musím vidět", prohlásila jsem rozhodně. Do Vsetína jsem přesto jela s velkými obavami. Nebylo však třeba. Přivítala mě Péťova asistentka a posléze i usměvavý Petr. Měl v sobě tolik síly a energie, kterou neuvěřitelně předával všem, kteří ho poznali. Místo abych utěšovala já jeho, utěšoval on mě. Na svém speciálním vozíku mě provedl po bytě, ukázal aparaturu, kde skládal svou hudbu pomocí počítače. Na policích se usmívala spousta plyšáků, kterými Petra zásobovaly jeho fanynky a přátelé. Pak mi ukázal své obrazy, jeho chloubu, které maloval pomocí úst, jelikož jeho ruce už byly nefunkční. Jeden obraz mám i já, jako vzpomínku na úžasně silnou osobnost, jejíž motto znělo. "Žít na plný pecky."
Míra: Synovec, člověk, který žil naplno, ale to mu bylo dopřáno poměrně krátce. Svými krásnými písněmi, s úžasnými texty, nám však zanechal nejeden odkaz. V písni "Malíř" třeba ten, "až tady jednou nebudu, pohlédni nahoru na duhu"...se tak na ni zaručeně a s láskou, vždycky podívám.
Neobyčejně obyčejní lidé, kteří prošli mým životem. Jejich obrazy třeba nezdobily výstavní síně a písně netrhaly rekordy v hitparádách, ale mají hodnotu daleko větší, tu lidskou.
Související článek: http://Šance pro život
