Co má to počasí pak dělat? Tak začala svůj spíš monolog cestující v autobusu, o dvě sedadla za mnou. Její spolusedící se ani nestačila nadechnout. Že by nám ta změna počasí už lezla na mozek?
Zrovna jsem měla za sebou další den rehabilitace a pochvalovala si, že konečně cítím úlevu. Kráčela jsem přes náměstí v rodném městě a v duchu se ocitla o mnoho let zpět, kdy paní ze Supraphonu vyhrávala ty největší hity. Hudba se nesla náměstím a každý si pobrukoval pecky od Olympiku, Nováka, či Neckáře. To se to štrádovalo napříč náměstím, klidně jsem si vždycky i pobrukovala.
Obchůdek už dávno změnil majitele, ale já se dnes přesto cítila díky uzdravujícímu kolenu fajn. I do zpěvu by mi bylo. Ještě skočím do pekárny, něco dobrého na zub.
"Ahoj, ahoj," zdravím se se starými známými, občas je tady v městě potkám.
"Tak jak se máte, manželata", usmívám se, jak je u mne zvykem.
"Ále, furt jenom chčije a chčije, sice nás všechno bolí, ale aspoň po nákupech jsme si vyšli, prohlídli vývěsku úmrtí, no a jedem zas dom."
Tak to mi na dobré náladě moc nepřidalo. Jdu o ulici dál, a opět staří známí. Mávám na ně už z dáli.
"Mám na vás jen pět minut času, než mi pojede bus, povídejte jak se máte, dlouho jsme se neviděli." Začala sprška nářků, artróza střídala šedý zákal, a dovětek to dorazil. "Všecko stojí za hovno!"
Trochu posmutněle jsem nasedla do busu. Sotva se rozjel, slyším za sebou hlas, který sílou vydal za všechny.
"Mrázková, neříkejte mě, že vás to taky baví. Nahoře si rakety dělají co chcou, letadla padají jedno za druhým. Auta dole, samá havárka. Na orné půdě se staví ty solárija a co to počasí má pak dělat? Jasně, že zmagoří, jako my", dodala.
Mrázková ani necekla, asi byla ráda, tak jako já, že bus už zastavil a nemusela to poslouchat. Tak jako já...i moje koleno. Protože začalo opět protestovat. To bude těma raketama!
