...aneb, Nesplněné přání po pětapadesáti letech. Tehdy byly mé sny zaměřeny jasným cílem, a tím nebyl nikdo jiný, než sám Karel Gott.
Tehdy to prostě tak frčelo. Dvojí váhy, Gott, nebo Matuška. Měla jsem ráda muziku a oba zpěváky taky, ale je nad slunce jasné, kdo u mě vítězil. A všichni to o mně věděli. Že jsem kvůli němu "kradla", o tom jsem už kdysi psala. Sice to byl jen starý časopis, ale přece pych. (s výčitkami svědomí jsem ho poctivě vrátila). Zrcátko z pouti, na kterém nechyběla jeho fotka, jsem opatrovala několik let...a tak šel čas.
Dnes mi v poledne zazvonil mobil. Sestra Jana.
"Ahoj, copak děláš, ségro?"
"Ale dívám se na telku, vzpomínkový pořad s Gottem".
"Jojo, má to výročí, tak je teď všude", pronesla Jana. "Ale já jsem na něj naštvaná", podotkla.
"Prosím tě a proč", nechápala jsem její mrzutost.
"No, jednoduše, protože mi neodpověděl na dopis", vychrlila ze sebe.
"Tys mu někdy psala?", podivila jsem se.
"Jo, psala. Viděla jsem na tobě, jak se ti líbí a furt dřepíš u gramofonu. A bylo ti zrovna deset, tak jsem ti chtěla udělat radost", vychrlila to na mě jedním dechem.
"Koupila jsem jeho fotku, napsala tím nejkrásnějším písmem své přání, přidala i známku navíc...a nic! Víš, jak jsem se snažila a jak škrábu? Napsala jsem to nejlíp, jak jsem uměla", ukončila svůj monolog a já jen zírala..
"Prosím tě, o tom já vůbec nevím a je to pětapadesát let! To jsi mi nikdy neřekla".
"Né?", podivila se Jana. "No, asi se mi to oživilo teď, když má ty kulatiny", zasmála se.
Pořád mi to ale vrtalo hlavou a tak se jí ptám.
"Hele a jakou jsi tam tehdy vůbec napsala adresu?" Chvilku bylo ticho a pak vybuchla.
"No jakou, jakou, asi jenom Karel Gott, Praha, copak já vím, myslela jsem si, že když je to Bůh, že ho tam každej zná."
Pak jsme se obě daly do smíchu. I přesto, že tehdy nebylo její přání pro mě splněno, jsem jí poděkovala. A jubilantovi děkuji také. Za to, že stále rozdává radost tak, že člověk může Být stále mlád a jen tak nám Srdce nehasnou.
