Nastaly ponuré dušičkové dny, kdy spěcháme za svými drahými, kteří už na nás pohlíží z jiných míst. Sdělujeme, i svěřujeme jim svoje trable. Ale všechny zprávy nemusí být zdaleka tak smutné.
I proto jsem se dnes vypravila za Tebou, mami. Sem na kopeček chodíváme už mnoho let. Nejdříve to byl náš dětský ráj, kam jsme pořádali výpravy za lupem v podobě třešní, nebo za účelem bobříka odvahy, kdy půlnoční tma a ticho nám vůbec nebránilo v nějakém tom dobrodružství. Později za poznáním mládí a lásek. Tehdy nám svět patřil, smích a lehkost bytí nás provázely na každém kroku.
Čím léta přibývala, tak jsme na kopeček už chodili za jiným účelem, daleko vážnějším a smutnějším. Ale takový je život a toto vše s ním souvisí. Smutek i veselí.
Mami a já Ti dnes přišla říct, že budu babičkou! Dokonce dvojnásobnou! Už Tě slyším, jak říkáš, no konečně se kluci rozhoupali? Ano, je to tak. Oba synové budou téměř zároveň pasováni do klubu tatínků. Přiletěly ty zprávy jako blesk z čistého nebe. Ten mladší, nám to sdělil i se svojí partnerkou při rychlé kávě. Málem mi dojetím zaběhlo. Starší syn byl se snachou na houbách, na které jsme se vypravili ten den i my, ale do jiných míst. Po příjezdu domů, už na nás snacha volala.
"Tak kolikpak jste toho našli?" My jí pyšně ukázali plné košíky, ale ona zavrtěla hlavou a povídá.
"To nic není, my máme větší úlovek, pojďte se podívat". To bylo něco na mě. Jak někdo mohl najít víc, než my, vrtalo mi hlavou, ale šli jsme to zjistit. A mladí nám s úsměvem podávají prázdný košík, na jehož dně ležel snímek z ultrazvuku. Musíš uznat, mami, že to byl ten nejhezčí úlovek.
A tak zde stojím a dívám se na plápolající svíčky, a slibuju Ti, že první cesta s těmi mrňaty, bude sem na kopeček, za Tebou, musejí přece pozdravit svou milovanou prababičku. Pěkně poctivě vytlačím kočárky a ukážu jim moje rodné město, lesy a přírodu, které jsi tolik milovala.
