"Narovnejte se pořádně v řadě, vypnout prsa, hlavu nahoru! ", zavelela naše tělocvikářka. Ale copak to šlo u začínajících puberťaček, když se pod tričkem teprve rýsovaly jen takové "špunty od maggi", za které jsem se spíš styděla?
Zlatá školka! To jsem si pak říkala na základce a v duchu vzpomínala na svoje neřesti a protesty. Spát ve školce? Ani za nic! A když už to muselo být a já nemohla na lehátku za nic usnout, z dlouhé chvíle jsem si do nosu strkala korálky, až mi jeden v nose najednou zmizel. Dodnes netuším, kam se poděl. Časté útěky ze školky, to už byla jen taková třešnička na vrcholu.
Na tělocvik ve škole, jsem se přestala velice brzy těšit. Bylo nás jedenáct, musely jsme stát na lajně podle výšky, což se při mých sto pětapadesáti centimetrech velice blížilo ke konci řady. Naštěstí jsem s touto mini výškou nebyla sama. A tak jsme se se spolužačkou Mílou poctivě střídaly. Jednou ona, pak zase já. Ale ouha, růstové hormony u mne začaly pokulhávat, tak jsem skončila poslední v řadě. Ta potupa!
"Pojď si to ještě jednou vyměnit", prosila jsem Mílu, když přišli na hodinu tělocviku i kluci. Začertila se tak, až jí pihy vyskákaly víc, než mně a já útrpně přečkávala hodiny tělesné výchovy, inu na konci řady.
A čas tak rychle běžel! U neteří a synovců jsem získala titul "MALÁ TETA" a s láskou si ho užívala. Vše se ale nedávno změnilo. Titul "MALÁ BABIČKA" mě posunul zase o kus výš a já ho s pýchou a láskou přijala.
Dnes nastal okamžik vyhlášení Blogera roku. Zase je nás jedenáct, jako zamlada, a já se najednou ocitla téměř na konci té řady. Ale tentokrát si to užívám, klidně se narovnám, hlavu pěkně vzhůru ( snad plotýnky a kolena dovolí, s prsama už to taky nebude nijak valné,) ale s úctou a pokorou poděkuji všem, kteří se o to zasloužili .
Až se totiž jednou bude Honzík a ostatní vnoučci ptát, kdo to všechno psal, třeba mu Tomášek odpoví:
"Ty to nevíš? To byla přece naše MALÁ BABIČKA BLOGERKA!" A já pak budu nešťastnější babička pod sluncem, to bude pro mě to pravé vítězství.
(foto Soňa Pražáková)
