Zastavuji se na chvíli a prohlížím si malé školáčky, někteří zrovna poprvé míří do školních lavic. Jiní jsou teprve předškoláky a právě spěchají do školky. Kdopak se to matce usilovně vzpouzí, nojo, sousedovic Jiřík, spustil mohutný řev. "Nechci do školky, nechci!" Ohlížím se pořádný kus zpátky, do minulosti. Koho mně ten Jiřík asi připomíná? Moc dobře vím, že mne samotnou.
"Nedá se nic dělat, Jitka musí do školky", vyslechla jsem tento hovor rodičů, který zazněl z pokoje. Okamžitě mě přestalo bavit hrát si s panenkou. Školka, pro mě znamenala něco, jako ten nejhorší trest, který si na mě mohli vymyslet. "Já do té školky nepůjdu", vyletělo to ze mne, jako střela. Až jsem se sama podivila, jakou kuráž jsem právě prokázala. Strach ze školky byl větší, než jsem si myslela. Ale bylo to marný, už je vše rozhodnuto, maminka musela nastoupit do práce. Tolik hladových schůdků přede mnou, já byla ten nejmenší. Nejstarší sestry už sice pracovaly, pomáhaly jak se dalo, ale taky měly svůj život.
První den, mě do školky, samozřejmě doprovázela sestra a sousedovic děti, druhá sestra šla pro jistotu pár kroků za náma, asi ze strachu, co bude následovat. Tušila správně. Pokud mě všichni stále ujišťovali, že nejdem do školky, ale za mamkou do práce, byla jsem v pohodě. Jakmile změnili směr chůze, bylo zle. Bože, jak já jsem ale vyváděla, to musel být na mě pohled. Když se tyto scény, pak opakovaly další dny a sourozenci prohlásili, že už mě vodit nebudou, nastoupil na "převýchovu" otec. Nestrestal mě, ale stačilo, aby se jenom rozlobeně podíval.
A tak Jituška změnila taktiku. Do školky se nechala klidně dovést, vzorně, jak se patří na skoro školačku. Sotva se však za mnou zavřely dveře a já způsobně pozdravila učitelky, zrovna tak způsobně, jsem se dovolila na WC. Ale kdepak záchod, ten mě nezajímal! Hlavně do šatny, tak aby mě nespatřila uklízečka a pak hurá k domovu! A když to nevyšlo takhle po ránu, stačilo jít na procházku, kde jsem si vybrala místo pěkně vzadu a útěk byl zaručen. Doma jsem se cítila nejvíc v bezpečí. Vůbec jsem se nebála a trpělivě přečkala tu dobu sama, až do příchodu některého ze členů rodiny. Dodnes mě nejde na rozum, že mě nikdy nikdo ze školky nehledal, nepostrádal.
Představa, že bych měla ve školce spát, mě děsila ze všeho nejvíc. O čaji s mlékem, rybím tuku, který cítím na jazyku ještě dnes, ani nemluvím. O můj panický strach při cestě ze školky, se taky postarali kluci Havlíčkovi, kteří posedávali na zídce a se smíchem pokřikovali známou říkanku...Černoušek Bubu, má černou hubu a nožičky skládací a prdýlku foukací..." Jak já se panečku styděla! Samozřejmě, že jsem se v této rýmovačce trochu viděla. Už ty moje černé oči, vlasy a pak i příjmení začínalo na Bu....Nejraději bych ty kluky roztrhla, ale byli v převaze.
Přesto jsem školku nakonec zvládla, však se taky už blížila doba vyššího postupu a to do první třídy! Přece se nenechám zahanbit a tak jsem raději přestala jančit. Jsem moc ráda, že se toto mé martyrium odehrálo před mnoha lety, dnes bych těmi svými útěky, zadělala na průšvih hodně lidem. Tenkrát se to asi tak nebralo, aspoň o ničem nevím.
