"Království za kafe!" Kvílela jsem hůř, než ta včerejší vichřice, co se bez zeptání prohnala napříč republikou.
Právě jsem stahovala fota a připravovala nový blog, když počítač zmlknul.
"A je to tady, jak nás varovali", povzdechla jsem si a z právě odešlé elektriky si zatím pranic nedělala. Mám jinou práci a taky fůru knížek, všechno bude fajn. A postupně začínala plnit své úkoly. Určitě to zapnou! Vichřice řádila kolem oken, ten zvuk mi moc dobře nedělal.
"Kruci, kdyby tady aspoň šlo rádio, abych to kvílení neslyšela," povzdechla jsem si do prostor chladného bytu. Nojo, elektrické topení je bezva, ale když funguje "šťáva". Je až s podivem, jaké plány se vám vynoří v hlavě, když nejde elektřina.
Určitě bych vysála, vyprala, i nedělní buchtičku bych upekla a snad bych se i pustila do nenáviděného žehlení. Ano, slibuji, že toto všechno bych udělala! Ale zatím automaticky tisknu vypínač, když vcházím na vécko a do koupelny, přitom vždycky nezapomenu zaklít pěkně nahlas.
"Bože, jak já bych si dala kafe, aspoň jedno jediný kafe!" Ani jsem si při tom spílání nevšimla, že manžel odešel z bytu a když jsem zrovna civěla z okna na tu kvílící spoušť, bytem se rozlehla krásná hudba.
"Co to je?"udiveně spěchám do kuchyně, odkud to vychází. Ze stěny na mě bliká světlo naší hifi věže a ozývá se znělka "rááádio Impuuuls". Náhradní zdroj, který přinesl muž z garáže oživil dosud studený byt a rádio poskytovalo nejen krásnou hudbu, ale i potřebné aktuální informace o počasí.
"To vypadá na dlouho", shodli jsme se oba s mužem a připomněli si slova nebožtíka souseda, který vždycky tvrdil, že "když nejde elektrika, je pak všecko v prdeli".
Když se pak ozvalo pípnutí a rozsvítila se světla, běžela jsem jak střela ke sporáku, protože jsem podvědomě cítila, že tato chvíle nebude mít dlouhého trvání. Během těch vzácných dvaceti minut jsem stihla uvařit rychlou polévku a hlavně, milované kafíčko, rovnou dvě! Bude i na pozdějc, o tom jsem přesvědčena. A bylo!
Když se za okny začalo smrákat, celý byt osvítily svíce všeho druhu. Jindy strávený čas u počítače, či před televizí byl aspoň ten večer minulostí. S baterkou v ruce jsem zaklepala na dveře naší sousedky a pozvala ji k nám, aby tuto chvíli netrávila sama. A věřte, že tak dlouho jsme se nezasmáli, nepopovídali, jako v ten "krizový" večer. Vždyť na rozdíl od těch, kteří dlouhé hodiny venku zápolili s nepřízni počasí, se my, doma, měli jako v ráji.
