Moje noční můra. Klidně se k tomu přiznávám. Kdyby moje drahé učitelky žily, jistě by to potvrdily...
"Babičko, vylez za mnou, neboj se, já tě ochráním!" zvesela křičel můj vnuk Tomík a šplhal po pyramidě jak opice. Pak se hbitě přetočil a v mžiku jsem ho spatřila na jiné prolézačce. "Děkuju ti bože, že nejsou ta vnoučata po mně," pronesla jsem tam vzhůru. Jak velké kopyto jsem byla, to přece nemusí vědět hned ve třech letech, no ne?
Hodiny tělesné výchovy jsem prostě nemilovala. Už ty trenýrky, upnuté tričko a navíc kluci kolem, to bylo pro mě trauma. A včil se ukaž, Jitko! Malá, obtloustlá, s rašícím poprsím a dělej zázraky. Kluci na čumendě, jako porota a my, holky, jsme musely předvádět skoky přes kozu. To mně kupodivu šlo. Ale jak jsem uviděla hrazdu, už mi bylo mdlo. Vůbec jsem nechápala, jak se může člověk proplést přes tu železnou trubku. Však mi to taky naše náhradní učitelka ruštiny dala pěkně najevo i se svým stálým přízvukem:
"Máš zádek jako štýrský Valach a návíc líný!" To pronesla ve chvíli, kdy se pokoušela moje pozadí postrčit mermomocí nahoru. Nešlo jí to! Ani nikomu jinému se to nepodařilo. Hrazda-výmyk, vždycky horor! Dodnes je však v mé mysli paní učitelka "Elvíra" stále na předním místě. Vzácná žena, člověk s velkou duší a srdcem. A tak to zůstane.
A voda plus plavání? Nejdříve radost, poté, co jsem se topila, už respekt a strach. Když vidím všechna moje vnoučata, jak se bahní ve vodě, uleví se mi. Uf! V tomhle taky nejsou naštěstí po mně! Ale ani o mém strachu nemusí vědět hned, viďte? Jsou ještě maličcí, ponechám jim své iluze. Prostě jen tak bilancuji, s pohledem na skotačícího, hbitého vnoučka a slibuji.
" O všem vám sem píši, snažím se už devět let. Jednou si snad všechno přečtete v mé knížce. Tak jak jsem to slíbila svému drahému synovci Martinovi, který si to moc přál. Zachovat rodinné vzpomínky, když jemu to nebylo umožněno. Život není někdy fér. Ale to víme všichni. Jen si to někdy včas neuvědomíme."
