Jak snadno a lehce odsuzujeme člověka, aniž by jsme ho znali. Taky se vám to někdy stalo? Možná jste si to ani neuvědomili, nebo spíš nepřipustili.
Ta dvojice byla už na pohled jiná. Oba jistě dost přes sedmdesát, paní o dvou holích. Při cestě autobusem jsem je vídávala celkem pravidelně. Oba měli na zádech ruksaky. Jezdívají do města na nákup. Dvojka, která se nedá přehlédnout.
"Kdo to je?", ptávala jsem se občas lidí kolem. Prý žijí sami pro sebe, s nikým moc nekomunikují, na nákup v obci nechodí, jen do města. No, takoví podivíni a navíc zapáchají.. ...
Loni, jsem však paní zahlédla v autobuse samotnou. A pak i zpět cestou na autobus. V letních, květovaných šatech, které už neměly s módou nic společného, vedro k zemdlení. Na zádech velký batoh, v rukou hole a na nich pověšené tašky. Zbýval ještě velký kus k zastávce.
"Pomůžu vám, paní", nabídla jsem se. Aniž by na mě pohlédla, dala mi velkou tašku a bez řeči jsme kráčely na bus. Až na zastávce jsem se dozvěděla, že její muž marodí, proto jede sama. Vystupovala dřív, tašky jsem jí vynesla před schůdky a celou dobu jsem pak o ní přemýšlela. Jaké nesnadné úkony musí prožít cestou tam i zpět. A jak by bylo asi mně? Zvládla bych to vůbec?
Včera jsem opět cestovala do města a koho to nevidím na další zastávce. Stáli tam oba! Paní o berlích, dědeček trochu pobledlý, ale v ruce držel přepravku. Už když si sedali, uslyšela jsem táhlé, žalostné mňoukání.
"Filípku, vydrž, už tam budeme", opakovala paní stále dokola.
"Kampak jedete?", osmělila jsem se zeptat.
"Na veterinu. Už jsme tam byli ráno, jenže dnes mají až odpoledne, to jsme nevěděli", řekla stručně paní a pak dodala. "Včera ráno byl ještě normální, až pak se to změnilo, tak jsme tam rychle jeli. No, píchají mu injekce, budou to dělat každý den".
Až se mi zatmělo v očích, při představě, jak tito staříčci, už tak v nelehké situaci, dojíždí na veterinu, aby třeba zachránili Filípkovi život. A docela jsem se i za sebe zastyděla, protože u nás to není zdaleka takový problém. Spíš pohoda a samozřejmost. Auto je na dosah, vždy, když je potřeba. Stačí jen nasednout. A stejně si ještě stěžujeme.
Možná jsou někteří lidé jiní, nemoderní, divní a třeba i páchnou. Ale srdíčko mají na tom pravém místě. O tom jsem přesvědčena.
