Sice se oslava záchodů může zdát poněkud kuriozní, ale je to tak. A ruku na srdce, vécka jsou s naším životem spjatá víc, než si myslíme.
Pamatuju společný záchod v mém rodném domě. Každý v jednom patře, nad sebou. Tajně jsme se tam s holkama scházely a pomocí trubek posílaly vzkazy klukům. Taková wc pošta. Docela nás pak mrzelo, že tato randíčka ustaly, když jsme si pořídili záchod domů. Kadibudky měly taky své kouzlo. Jednak dokonalé větrání a pak škvírama se dal pozorovat svět kolem nás.
Nepostradatelnými se každodenně stávají toalety při cestování. Něco o tom vím a věřte, že čím víc stárnu, tím víc se mi usazují v mysli obavy....stihnu to vécko, nebude tam plno, bude fungovat automat atd...Vždycky se mi vybaví příhoda, dvě minuty do odjezdu, když jsem marně hledala drobné a svírala v dlani jen pětikačku. Toaletářka však trvala na osmi korunách, mou tisícovku odmítala. Tak jsem jí už zoufalá sdělila, že si to teda odčůrám jen za pět korun a zbytek vykonám, až rozměním. Milá ženština naštěstí rozuměla humoru a vše dobře dopadlo. Jinší situace mě postihla v Brně na WC, když se mi při výkonu rozsypaly drobné po celé podlaze i do vedlejšího vécka. Ruka ženštiny vedle byla hbitější než moje (asi i ohybnější kolena) a já už spatřila jen její vzdalující záda.
"Jste jen obyčejná hajzlbába a nemáte mi co poroučet!", křičel na mě zlostně pubertální zrzounek ze sedmičky a měl tak trochu pravdu. Byla jsem tehdy uklízečka na základní škole a záchody patřily k tvrdým oříškům mé práce. Denně jsme se s kolegyní vydávaly na ona místa, a s napětím čekaly, v jakém stavu je najdem. Role toaleťáků uvnitř mísy, to byl běžný úkaz, s nástupem papírových ručníků zas vznikl nový hit. Mokré kuličky utěrek nasázených na stropě, a soutěž, kdo se trefí častěji. Ale sláva, říkala jsem si tehdy s úlevou, taky se mohli trefovat úplně něčím jiným!
Tak vidíte, toalety patří k našim životům zrovna tak, jako pohodlné boty (předchozí blog). Tak jim dopřejme dnešní vzpomenutí, zaslouží si to.
