Konečně! Není přece nad to, držet krok s dobou, být současný, světový! A hlavně moderní. A to už tedy splňuji. Bylo na čase!
Do nedávna, mě záležitost nějakých Pokémonů jaksi obcházela, šlo to jak se říká kolem mne. Ale vše má člověk aspoň jednou za život okusit, už jen proto, aby měl rozhled.
"Nechceš se s námi podívat do ZOO?" To mi zavolala nedávno moje známá.
"Jede ještě kamarádka se synem, mám jedno místo v autě volné", dodala a já nadšeně souhlasila.
Kamarádku, a hlavně jejího synka, jsem zaregistrovala okamžitě. Seděla jsem totiž hned vedle něj. Kromě pozdravu celou cestu nepromluvil a evidentně naštvaně zíral stále kupředu, jedním směrem. Jeho mladistvá, přesto zamračená, místy uhrovitá tvář, jasně vzdorovala proti tomuto výletu. To bylo jasné nám všem, jen mámě to asi nějak nedošlo. V těchto telecích letech, navíc v moderní době počítačů, někteří mlaďoši prostě přemýšlí úplně nad něčím jiným, než nad žirafami.
Nad čím klučina celou cestu dumal, jsem měla pochopit hned, jak hbitě vyskočil z auta.
"Jsou zde, mámo, jsou", zařval jak na lesy. Nejdřív jsem si myslela, že myslí tu spoustu zvířat, ale kdepak! Synátor celou cestu přemýšlel, zda i v této krásné lokalitě, najde ty své Pokémony! Okamžitě vystartoval, ruka, ve které svíral zázrak zvaný mobil, byla neustále v popředí a já už jen spatřila jeho paty.
Když jsme procházeli tichým místem spících klokanů, vyběhl ten pokémonskej klučina náhle ze zatáčky, až jsem s úlekem vykřikla. Myslela jsem totiž, že na mě běží jeden z těch klokanů! Aspoň jsem ho na chvíli zadržela, aby teda nevědoucí důchodkyni ukázal, co to je za potvory, který tak zběsile chytá. Téměř v poklusu mi to vysvětlil, ale to už zase pravá ruka s mobilem razila cestu za dalším dobrodružstvím.
Při posezení u kávičky a svačiny, se náhle rozhrnulo křoví rozkvetlých růží, v nich se vynořila ruka s mobilem a pak usměvavá tvář puberťáčka. Druhou rukou spěšně popadl langoše a s výkřikem "čao", zas pelášil neznámo kam.
Když jsme opouštěli bránu překrásné zoologické zahrady, tak se k nám konečně připojil. Spokojený, s úsměvem od ucha k uchu.
"Tak teď mi řekni, ty Pokémone, kolik jsi viděl zvířat," zeptala jsem se ho.
"Ale jo, slona, krávu....", odvětil.
Musela jsem uznat, že já jich viděla podstatně víc, a krásně si při tom odpočinula. Ale zase na druhou stranu, tento klučina, jedné důchodkyni ukázal světovost a pokrok. A ještě si při tom parádně zaběhal.
Je to marný, každá doba si asi žádá to svý!
